Tak nám ten brazilský nezmar, co ho od návštěvníka czechtekku rozeznáte jen těžko, vydal novou desku pod hlavičkou Cavalera Conspiracy. Od Inflikted uběhly 3 roky a co se změnilo.. v podstatě nic. Jelikož je Max továrna na desky, tak v období mezi těmito dvěma počiny CC stihl vydat asi bambilión (dvě) desek SoulFly. A tento recenzovaný kousek vznikal těsně po Omen, což se u skladatelsky téměř vyhořelého Maxe muselo nějak projevit.

A bohužel se to projevilo veskrze negativně. Max se totiž chce navrátit k thrashovým kořenům. Na poslední desce SoulFly se ethno prvky neobjevily vůbec, u Cavalera Conspiracy nebyly avizovány vůbec. Jenže když už chce thrash a má k tomu i svého bráchu, tak ho měl taky dokopat (alespoň zčásti) k výkonům na kultovní desce Arise, podpálit krucifüx a rvát to hlava nehlava. Ne, od Igora, který v roce 2006 rezignoval na bicí, dostáváme jeho nejhorší výkon vůbec. Invence nula, rychlost nula. Schválně si pusťte Arise, i když to bych byl moc přísný, stačí jeho poslední desky se Sepulturou, a pak tohle. K nevýraznému výkonu si přidejte takový nemastný, neslaný zvuk a co se týče bicích, máme vymalováno.

Kytary. Tady je třeba se pozastavit, protože to, co mě přimělo pustit si desku znova, byly právě kytary; dokonce se přiznám k ryzímu nadšení, které jsem měl při prvním poslechu. Stejně jako u debutu má hlavní kytarové kreace na starosti opět Marc Rizzo; tedy dle několika živých vystoupení nepředpokládám, že dané party hraje sám Max. Hráčské kvality Rizzovi upírat nemůžu a ani nechci, jen dle mého soudu na posledních deskách SoulFly hodně a zbytečně přehrává, jelikož sóla a riffy se cpou zbytečně do částí skladeb, kde už by vůbec být nemusejí. A opět si myslím, že na vině je Maxovo megalomanství. Nicméně na aktuální Blunt Force Trauma jsou veškeré party poměrně vyvážené, sólování je střízlivé, má snahu se i nějak „vyvíjet“ a měnit (druhá půlka skladby Burn Waco) - není to jen jednotvárné hnaní stupnic po hmatníku za účelem unudit posluchače kytarovou zručností. Po basových linkách asi nemá cenu chtít v tomto žánru nějak velké převraty, zde plní jednoduchou funkci doplnit celý ansámbl a pokud možno se nikterak neplést. Novinkou je, že tyto party má na starosti jistý Johnny Chow, páč Maxovi se nepodařilo znovu stáhnout Joea Duplantiera, který je zaneprázdněn u domovské Gojiry.

Joe kromě basy obohatil debut i doprovodnými vokály, na novince si to ale Max celé uřve sám. Výjimkou je třetí Lynch Mob, kterou startuje Roger Miret z Agnostic Front; mnohým tím zamotal hlavu a už už byl oheň na střeše z důvodu postprodukčně divně upravovaného vokálu.

Co se týče textů, zde si jede Max opět stále tu svou již od dob zmíněné Arise. Kritika společnosti, kritika sociálních poměrů, náboženství, víra atd. Plusem budiž značné omezení jeho oblíbeného „motherfucker“, které se v jeho textech objevovalo více než je zdrávo. U způsobu frázování textů se nic nezměnilo taktéž. A popravdě, kdo by to i chtěl. Max si jede svůj osvědčený styl, který mu sedí a za jeho kariéru jsem se ho, jakožto i oddaní fanoušci, naučil takto vnímat, takže ani zde jsem stejně žádnou změnu neočekával.

Škoda. Deska se po prvním poslechu tvářila, že má na víc, ale bohužel nemá. Maxův kolovrátek jen lehce osvěžila změna hraní Marca Rizza, působí to střízlivěji a drží se to vcelku u podlahy, bohužel ne zase natolik, aby to byl kvalitní thrash nářez, který si tak vytouženě Max přeje. Přesto si myslím, že deska není vyloženě zlá, je prostě jen průměrná a obyčejná a nemá po pár posleších co nabídnout, a tak bych pro další poslech sáhl po debutu. Za kytary a bez motherfuckerů neurážlivých 5.