Cephal Ganja…
Cephalic Carnage je velice specifická kapela. Tím bych začal. Její specifičnost vytryskává z vlivů, které vstřebává a krystalizuje v nezaměnitelných sonických útocích. Kapela se netají ani veskrze pozitivním vztahem k THC. Už nedlouho po vzniku (1992), kdy sestavu tvořili Lenzig (vokály) a Zac (kytara), se prezentovali v undergroundu velice (a pozitivně) cirkulovaném demu, Scape My Lungs (1993). Místo: Denver, Colorado. Ultra grind core, který už tehdy nasypali do lidí naznačoval, co přijde. Do hudby Cephalic se prolíná death metal, zvukovo-stylový experiment až jazzová fůze. V případě téhle kapely opravdu platí slovo tvůrce. Ať se to týká muziky nebo zvuku, oni obojí dokážou posouvat kupředu, do nových obzorů. Rok 1996 přinesl nové masíčko, Johna (bicí) a Steva (kytara) z Molesteru. Za dva měsíce po změně sestavy je tu druhé demo Fortuitous Oddity. Teď se teprve rozjíždějí dvojkytarové parády, mechanika bicích střílí technickým těžkým kalibrem, vokál je divoce schizofrenický, basa se nádherně hýbe a zvuk navozuje pocit mimoprostoru. Tempa se mění, plochy střídají, lidicky stříkají, lidičky stříkají…
Basu v té době okupoval Doug Williams (nyní Origin). Rok 1998. Vychází debut Comforming to Abnormality. Cephalic Carnage vzali
výzvu vážně a stali se opravdovou velkou kapelou. Sub-sonický zvuk devastuje, živá vystoupení zabíjí. Kapela několik měsíců křižovala Spojené státy. Množily se pozitivní reakce PUB-lika i PUB-licistů. Koncertní lahůdky servírovali společně se Soilent Green, Today Is The Day, Exhumed, Morgion… V roce 2000 už pod Relapse, vydávají Exploiting Dysfunction. Album produkuje Keith Falgout (Soilent Green, Crowbar, Acid Bath). Různorodé hudební elementy jsou zde rozporcované s chirurgickou přesností, připravené pro ouška extrému chtivých nebožáků. Přichází vražedné americké turné s kolegy Dilliger Escape Plan (uhh!!^%$@!?). Turné dvou vizionářů extrémních odnoží (ne)metalu. Naživo jedna z nejvysněnějších kombinací. Ale zpět k zemi. Na konci léta 2002 po nekonečných turné vytváří Cephalic Carnage album Lucid Interval. Další hřeb do rakve navzdory DEP. Irony isn´t a dead scene! Směsice akcelerované kreativity, úderný, komplikovaný a přitom čitelný materiál z hudebního labužnictví. V roce 2003 se objevují v Evropě (smlsli si na nás s kolegou Ondrajsem na německém Fuck The Commerce). Následuje EP Halls of Amenti (2004). Jako vždy si připadáte jako nicka. Něco přes dvacet minut dlouhá skladba koketující s alternativou a sludge. Anomalies (2005), jsou více metalické. Bohužel u tohohle alba mám mezeru co se týče naposlouchanosti. No a nyní se konečně dostáváme k jádru pudla. Xenosapien (2007).
Pojďme se podívat na zoubek tomuhle novorozenci.. Tvoreček Xenosapien mě zpočátku velice pozlobil a nalomil v nitru myšlenku, že Cephalic Carnage už jsou za zenitem. Byl to ale omyl hodný facky. Na posledním albu se totiž kapele povedlo prohloubit extrémní alternativu metalu. Chyba byla v nedostatku poslechů. Album sílí právě s nimi. Když už Xenosapiena omíláte po desáté (večer :), zjistíte, že Sefalíci zrajou jako víno. (skoro) Milióny koncertů nesou své ovoce. V čerstvější tvorbě, tedy Anomalies a právě Xenosapien, se více než kdy předtím obrací slovo Metal. Obalí se tu v mouce, vajíčku a strouhance opravdu libový řízeček. Když si potom slova mouka, vajíčko, strouhanka a řízek nahradíte slovy heavy metal, death metal, black metal a Cephalic Carnage – dostanete se k hlavnímu chodu. Prokousat se tím vším Vám jistě pomůže umění šéfkuchaře, ačkoliv je to řezník. Tvorba do období Lucid Interval tíhla více ke Grindcore. Sice s nepřeberným množstvím efektů, krátkou stopáží songů, psychózy vyvolávajícími industriálními smyčkami, ale pořád Grindcore. Novější tvorba je oproti tomu jednodušší ve smyslu přímočařejší. Stopáže se drobátko protáhly. Na druhé straně ubylo experimentování se zvuky a efekty (což napomáhá snazší čitelnosti). Dovolím si směle poznamenat – mě to tam chybí :) Nevytratily se technické finesy ani něžné proplouvání tempy i žánry. Prostě ta pravá síla chlapců z Denveru tkví v tom, že se jim zatím nechce usnout na vavřínech a (tvrděmetalově) makají. To, že z hudby je slyšet návrat k metalovému pojetí, vytváří prostor pro alternativu laciné metal-coreové vlně, která ničí USA silou hurikánu. Cephalic Carnage byli vždy hlavně alternativa. Hledali, kombinovali, vytvářeli a posouvali.
Jednotlivé skladby z desky Xenosapien jsou opět různorodé, pestré, našlápnuté. Úvod s violou jako by záměrně odváděl pozornost od toho, co přijde. Naživo určitě masakr, nic jiného nečekejte! Vše je namixované nadoraz a přesně sedící. V kompozicích se objevuje spousta vlivů. Riotní Black Metal (Divitation and Violation, Touched by an Angel), zádumčivý valivý Doom Me(n)tal (G.lobal O.verhaul D.evice), Death Metal (Let Them Hate so Long as They Fear, Megacosm of the Aquaphobic), všudypřítomné Napalm Death nebo třeba i T.O.O.H. (Ov Vicissitude). Kdo hledá, najde i Chucka a Death :). Taková malá perlička je sedmička G.lobal O.verhaul D.evice. Znervózňující zadoomaná skladba, kde si užijeme jak čistý vokál, tak saxofónek (melodie jak vystřižená z Tankového praporu). Za zmínku stojí určitě pestrost vokálů. Prostřídají se snad všechny známé u mužského hlasu. Technika hudebníků je značně nadstandardní a z hudby je znát, že ačkoliv dávají dohromady nehorázný hlomozící mazec, hrají s přehledem a i v pekelných pasážích s nadhledem.
Kdo se s tímhle Denverským kolosem nesetkal, těžko uvěří, co vše lze spatlat a hudebně se nepoblít! Zvukově se album opět řadí mezi špičku v žánru. Neodpustím si ale malou (resp. drzou) poznámku k tomu, že např. na Lucidu mi připadal určitě živelnější i živější.
Cephalic Carnage opět přišli s nadprůměrným albem. Na poli alternativní Death/Grind scény bohužel nemají skoro žádnou srovnatelnou konkurenci. Deska už
mě sice nerozsekává tolik, co právě mnou nejoblíbenější Lucid Interval, kapela jako taková už je opět jinde. Smůla pro mě, vývoj pro ni samotnou. Největší síla Cephalic Carnage je stejně v živém hraní. Pokud jste ještě neměli tu čest se přesvědčit třeba vloni na 007 nebo dříve v Black Psu (show1 nebo show2), letos se naskýtá šance na Brutal Assaultu. Takto živelná hudba na pódiu se zase tak často nevidí. Z koncertu odcházíte s otazníkem v očích, absolutně promočení z paření. Nic pro příznivce póz Aleše Brichty!
Vložit komentář