Baví vás v hudbě extrémy? Kapely s logem, které se nedá přečíst? Hudbu, která si dělá srandu sama ze sebe? Pak čtěte dál. Cephalotripsy je banda, která razí žánr ne zrovna mainstreamový, nebo řekněme spíše rovnou na okraji všeho, co je považováno za poslouchatelné, ale co ještě stále spadá do definice hudby. Ve světě známe v tomto stylu kapely jako Abominable Putridity nebo Condemned, v našich končinách ještě takovou muziku – pokud vím – nikdo moc nehraje, prorazit se nicméně pokouší pražská kapela Epicardiectomy, kterou ale ještě stále, zhruba rok po založení, provázejí porodní bolesti ve formě kolísání personálního obsazení. Takže nezbývá, než jim fandit, a popřát štěstí. To v San Diegu v Californii se v lednu 2007 otevřely výpustě veřejného kanalizačního řádu a jeho obsah byl vypuštěn do světa na CD něžně nazvaném Uterovaginal Insertion of Extirpated Anomalies. Jedná se o silnou dávku moderního brutálního slam death metalu, který je notně zamračený a mrzačící vše, co mu přijde do cesty, a přitom se nikterak nesnaží o instrumentální složitost a jeho hlavní devizou je naopak absolutní přímočarost. Jednoduché riffy bez sól a jakýchkoliv skopičin, které zde nemají místo, mají skutečně něco do sebe. Řekl bych, že toto je ideální hudba pro deathmetalistu do auta, protože zachová klid a pobaví. Ano, ve finále je to muzika zábavná a i přes chirurgicko-patologické téma úsměvná.

Nepochopím, proč se i tak moderní death stále drží tematického konceptu „peklo-smrt-utrpení-masakr-vnitřnosti-apod.“, když už se to zdá být spíše na škodu. Deska má přebal, který tradičně vyobrazuje vykuchanou mrtvolu, ze které lezou střeva, má useknuté ruce a nohy, hlavu provrtanou vývrtkou vstupující skrz oko a všude teče krev a jiné tělní tekutiny. Myslím, že neutrální obal, třeba jen s nějakým artworkem, by daleko víc posílil onen novátorský dojem. Čeká nás devět pecek s pěkně vybroušeným krystalickým zvukem, jehož dominantou je podladěný kopák a virbl znějící jako maminčina kuchyňská pánvička převrácená dnem vzhůru, zvláště při všudypřítomných sypačkách. Takže Play, pojedeme, poletíme.

Excavation of Encystation nás přivítá nic neříkajícím intrem s pekelnými nářky a řinčícími řetězy, trvajícím naštěstí jen něco pod třicet sekund. I tak bych se, být autorem, od tohoto nešvaru nejraději oprostil úplně; nevěřím totiž, že existuje posluchač, který by si intro poslechl s chutí a považoval ho za přínos k celku desky, pokud se tedy nejedná o úsek nějakého rozhovoru vyříznutý z nějakého oldschool hororu a podobně. Jednoduše – Třicet vteřin se místo hučením s řetězy dá vyplnit daleko lépe, nehledě na to, že „přímý start“ by posluchače ohromil daleko více! Tím máme záporné stránky naštěstí za sebou a rozjíždí se pěkný slam s pomalu ale jistě se hrnoucí kopákovou lavinou, kytara mohutně riffuje své čtyři akordy, hluboké jako Bajkal a vokál nám připomene obsah San Diegské kanalizace, skoro je i cítit plynné emise nitrifikačního procesu. Znáte-li německou perverzní sadomasochistickou sebranku Cock And Ball Torture (CBT), stačí si představit jejich zpěváka, ještě lehce nastydlého a zároveň chrochtajícího přes plastovou trubku a máte jasnou představu, co zde předvádí Angel Ochoa. Web kapely tvrdí, že kytarista se pro změnu jmenuje Nick Ochs, příjmení je tedy nápadně podobné, těžko říci, zda je to náhoda, nebo za tím něco stojí. Cephalotripsy nás každopádně hned první skladbou pobaví a přesvědčí o svých kvalitách. Dá se říci, že ze začátku i ohromí, i když přiznejme si to – všechny písně jsou založeny na tom samém, a to je nelineární střídání rychlostí bicích a kytar. Když se totiž z klepačky přejde do ultrapomalé pasáže, kde bicí jedou stále stejnou sbíječku a kytara se zmrazí někam pod rychlost páření nosorožců, brutalita je rázem tak hustá, že by se dala krájet zrovna tak, jako mlha u rybníka Brčálníka. Skladba se dynamicky rozvíjí, přesně cítí, kdy už je daného riffu dost a přijde na jednoduchý, ale efektní break a rozjede něco jiného, ale stejně válcujícího. Druhá pecka začíná překotnou chvátající příklepovou vrtačkou z pánviček a tlakových splašků, které nikdy nedojdou, ale už v polovině písně je z toho nejpomalejší a nejbrutálnější slam, co půlí a následně čtvrtí váš mozek, i když přiznejme si - mluvit o „písni“ je v tomto případě lehce zavádějící. Naprostým majstrštykem je pro mne čtvrtá skladba Aesthetic Upholstery of Molested Dead Flesh, která zpočátku nekompromisně tasí megarychlý rozesmívací superpánvičkoidní gravity blast se zběsilým riffováním, aby mohla následně přejít v tahounský a zvukově plný drive beroucí dech. Šestka pak svižně nakopne již poněkud monotónní řeznickou seanci pěkným žabo-prasím kvikotem neseným zběsilou jízdou virblu za asistence hlubokých kytar, které nám dokazují, že když se to umí, v jednoduchosti opravdu může být síla. A ne ledajaká. Nakonec poslední skladba ukazuje vše, co tu ještě nebylo a vidíme, že i z tak jednoduché muziky se obměnou detailů dá vytřískat velmi zajímavě a důmyslně vypadající celek. Dá se říci, že je to vlastně odrhovačka jak z vesnického bálu, jen se vším převedeným k absolutně groteskní brutalitě.

Nakonec musím poznamenat, že to není v žádném případě hudba pro každého. Komu prostě nepřijde ta extrémní nadsázka vtipná, ještě před koncem první skladby si jistě pustí něco úplně jiného. Ale jako podkres k jízdě autem i jiným dopravním prostředkem, který ani nemusíte nutně řídit, je to ideální odreagovávací kúra, která vám prostě dodá dobrou náladu a úsměv na tváři, protože Cephalotripsy především pobaví. Hledáte-li ale něco, do čeho se můžete zaposlouchat a vychutnávat si instrumentální výkon, najděte si rovnou něco jiného, mohu doporučit třeba svůj jiný objev, německou kapelu Suffocate Bastard.