Kolem Cerebral Turbulency bylo v posledních letech mnoho rozruchu. Zejména díky nepříliš klidnému odchodu zpěváka Roba, nicméně kapela se dala rychle zase dohromady a o to překvapivěji působilo prohlášení, že deska Segregace k nule, již s novým zpěvákem Kinem, je definitivně poslední.

Na druhou stranu, lepší odejít na vrcholu sil než paběrkovat a těžit ze zapomenuté slávy či dobré pověsti. Deska, kterou moravské seskupení uzavírá svou historii, je totiž jistě reprezentativním dílem a jak jsem již naznačil, má ambice stát se skutečnou ozdobou diskografie CéTéček. Skrývá se na ní taková kombinace všeho, čím si Cerebral Turbulency prošli a je z ní cítit jakási chuť ohlédnout se, zrekapitulovat. Právě onen příklon ke kořenům vnímám jako jednoznačně plus hlavně díky tomu, že se nejedná o čisté znovuoživení starých postupů, ale že je celek zabalen do moderního obalu, a tak se může směle honosit nálepkou roku 2008.

Poprvé jsem měl tu čest vidět živé vystoupení s Kinem za mikrofonem na letošním Obscene Extreme a byl jsem lehce rozladěn. Nemohl jsem novému vokalistovi a jeho stylu přijít na chuť a můj pocit, že Cerebralové bez Robina budou o ničem, nabýval na síle každou odehranou skladbou. Jak milým překvapením pak byl samotný poslech alba, kde tento můj pocit postupně mizel. Ta cesta nebyla jednoduchá, přeci jen první dojmy se klaněly spíše k pocitům z živého vystoupení, ale čím více poslechů, tím více se mi bezesporu originální Kinův styl, jež v sobě skrývá mnoho hlasových poloh a jejich zběsilé střídání, které leckdy zavání přeplácaností, líbí a k jeho dobru hrají i české, nutno dodat, že velice povedené texty, které bohužel nejsou součástí jinak velice pěkného a již tradičně originálního digipacku.

Sedmnáct skladeb na ploše necelé půlhodiny je ideální stopáž, která udrží posluchačovu pozornost a nesklouzne k nudě a roztahanosti. Naopak. Segregace k nule je deska neuvěřitelně našlapaná, natlakovaná a překypující energií. Navíc díky velice rozmanitému pojetí grind coru, kterým se Cerebral Turbulenci prezentují, nemůže dojít k tomu, co mnoho (nejen) českých grindcorových spolků potkává, a sice pocitům monotónnosti, které často posluchače unaví natolik, že po pár skladbách desku vypíná. Zde je tomu naopak, krátké, leč neuvěřitelně nabušené skladby jsou plné zvratů a rytmických změn, které drží pohromadě pojítko, jímž je energičnost. Ať již naprosto famózní sypačky, tupačky či hard corem inspirované pasáže, v každé z poloh se jede pod obrovským tlakem a s maximálním nasazením, což dělá z desky jako celku monstrózní rychlík kvapící nemilosrdně vpřed, ke svému cíli, k věčnému odpočinku. Možná pomyšlení, že je to naposled, možná právě ona chuť zahrát si ještě jednou pořádný grind core udělala z desky Segregace k nule počin, který by člověk díky neuvěřitelnému zapálení a elánu, jež ze skladeb sálá, hádal spíše na začínající mladíky než na matadory pohybující se na scéně patnáct let. Kombinace nadšení, zapálení s vyhraností, instrumentální zručností a skladatelským talentem dělá z alba Segregace k Nule jednu z nejsilnějších domácích grindcorových desek, které jsem letos slyšel.

*28.11.1993 - ×28.11.2008, tak jest psáno na náhrobku Cerebral Turbulency. Patnáct let je určitě úctyhodný věk na českou grindcorovou kapelu, nicméně nemohu se zbavit dojmu, že i tak je odchod do důchodu předčasný. Samozřejmě neznám důvody, ale dle poslechu alba, které překypuje hudebními nápady a má charisma, bych řekl, že tvůrčí vyčerpaností to rozhodně nebude. I díky tomu, že jsou v rámci žánru „ostravští horníci“ docela progresivní a absorbují mnoho rozličných vlivů (hard core či thrash metal), je poslech jejich alb vždy zaručenou zábavou, kde má posluchač záruku, že se bude něco pořád dít. R.I.P., ačkoli věřím, že se nějaké desky v budoucnu ještě dočkáme.