Když se na internetech začnete pídit po informacích o francouzské kapele Chaos Echœs, první věc, která vás asi praští přes oči, bude rok vzniku 2011, žánrové označení death/doom a label Nuclear War Now!. Jedná se tedy o poměrně mladou kapelu, která má na kontě teprve demo, pár EP, živák a loňský debut Transient. Může se tedy zdát, že se jedná o začátečníky, kteří se na hudební scéně pohybují teprve krátce, což ovšem není úplně pravda. Bratři Kalevi a Ilmar Uibovi (kteří jsou spolu se Stefanem Thanneurem zakládajícími členy kapely) mají za sebou patnáctileté působení v Bloody Sign, z jejichž popele Chaos Echœs povstali, tudíž o hráčské zkušenosti není zrovna nouze.

Hned na prvním EP Tone of Things to Come ukázali, že hrát umí a především, že mají i skvělé nápady. Black/death s doomem (nebo třeba sludgem, chcete-li) kombinuje dnes kde kdo, Chaos Echœs ale kašlou na žánrová pravidla, pouští se do experimentů a značnou část jejich hudby tvoří improvizace (druhé EP Duo Experience / Spectral Affinities je jedna dlouhá improvizace). K tomu se často objeví psychedelické, ambientní, drone i noisové prvky a další hudbu ozvláštňující elementy, tudíž je jasné, že minimálně mezi dalšími kapelami vycházejícími na NWN!, hrajícími bestiální black/death masakry, Chaos Echœs značně vyčnívají, a to jak pestrostí i originalitou. Poslech jejich nahrávek sice není nic snadného, ale čím více času a pozornosti jim věnujete, tím bohatěji vás odmění.

U loňského alba Transient je soustředěného poslechu a vhodné nálady na temnou, ubíjející hudbu třeba dvojnásob. Už jen z toho důvodu, že se většina skladeb táhne, pomalu se vyvíjí a neobsahuje žádné vyloženě chytlavé prvky, kterými by okamžitě upoutala posluchačovu pozornost a poslech mu usnadnila.

Po úvodním zacinkání zvonku následuje devítiminutové navazování riffů, jež se postupně, ovšem jen mírně rozvíjí, mění a doprovází je ne příliš pravidelné tepání bicích, ke kterým se přidají i chóry a kapela pozvolna navozuje atmosféru, která v průběhu desky několikrát vyvrcholí a vyloženě vás pohltí, rozmačká a ušlape.

K tomu však hned tak nedojde, jelikož druhá skladba – Interzone IV: Intoxicating Beauty (číslo čtyři je zde z důvodu, že kapela začala některé své převážně instrumentální songy takto číslovat už na EP Tone of Things to Come, kde se objevily dva, třetí Interzone se nachází na live EP A Voiceless Ritual) je v podstatě složená jen z téměř třináctiminutového prolínání vazeb kytar, utopených tremol, brnkání na basu, šepotu, cinkání na činely, klepání, zvuků tibetských zpívajících misek a všemožných ruchů, šumů a efektů, kterými opravdu pozvolně pracuje s náladotvorností a vyloženě odlákává pozornost od intenzivnějšího vnímání.

O to více pak s každým, kdo tlačí Transient do uší, škubne začátek Advent of My Genesis, kde nastoupí hutné riffy, urychlí se tempo a kapela se začne probouzet k životu. Neustálé repetice konkrétních riffů nebo dalších momentů jako hra na přechody bicích zůstávají, ale proměňují se tak vhodně, že vám možná ani nepřijde, že posloucháte v podstatě furt to samé. Naopak o to lépe funguje celistvost skladeb a vlastně i celého alba, jelikož se furt nerozpadá jako domeček z karet, který se marně snažíte slepit dohromady. Ve čtvrté minutě se už dokonce i objeví vokál, ano, po pětadvaceti minutách se na desce poprvé objeví vokál! Divné? Jo, ale o to více si onoho zaříkávání začnete vážit a rádi se necháte připravit na závěrečnou gradaci, která šlape od osmé minuty téměř až do konce. Ano, tohle je přesně ten moment, kdy vás Chaos Echœs poprvé zadupou do země.

Následuje klid po bouři, který funguje ovšem i jako klid před bouří číslo dva. Interzone V: Ignorance is Bliss je na tom podobně jako předchozí intermezzo. Objevují se v něm opět primárně vazby a různé (pa)zvuky. Skladba, která po něm následuje, je však z alba nejrychlejší.

Jo, díky 快楽主義 (Kyôrakushugi) začínám chápat, jak je možné, že tohle vyšlo u Nuclear War Now! Productions. Zabijácké tempo, nastolené hned na začátku, nezvolní až do konce, za to blackmetalové kázání by se nemusel stydět ani Attila a kytarové linky stínají hlavy do chvíle, kdy celá skladba postupně utichne pod chorály, dosti připomínajícími hrdelní zpěvy.

Během předposledního kousku, jenž má vhodně zvolené jméno Interzone VI: Realization, si pravděpodobně ti pozornější z vás uvědomí, jak Chaos Echœs se svou hudbou pracují. Pěkně vás nechají vykoupat v temné atmosféře klidných skladeb, které jsou mnohdy složené jen z nepříliš výrazného brnkání, zlých zvuků vynořujících se odněkud zpovzdálí a tajemného mručení a mumlání, aby následná poprava byla o to drastičtější.

I když závěrečný song Soul Ruiner není tak zběsilá vražda hned od začátku jako ten pátý, rozhodně je z celé desky nejsilnější. Započne proplétáním kytarového kvílení, vazeb, podivných riffů a úderů, během kterých ani po roce soustředěného poslechu nemám furt úplně jasno, co se vlastně děje, které rozvíjí a zrychlují tak znamenitě, až se po polovině páté minuty opět rozjede krutá rubanice, ve které nechybí ani uhrančivé vokály. Kytary parádně řežou a bubeník výtečně sype, v šesté minutě proběhne krátký, ale o to účinnější break, od kterého se pouze přitvrzuje, zrychluje, šílí a ničí až do konce, kdy po hodině hracího času nastane absolutní ticho.

Jak jsem již v úvodu naznačil. Chaos Echœs opravdu nejsou kapelou, jejíž poslech je snadný a Transient rozhodně není album, které si jen tak pustíte po cestě do práce. O tom, že jej většina lidí zavrhne jako něco strašného nebo nezáživného a ještě více jedinců jej ani nezvládne doposlouchat, si jsem téměř jist. Určitě to chce hodně síly, odhodlání a trpělivosti, než do alba plně proniknete. I já s ním měl dlouhou dobu problém, než jsem ho začal vůbec vstřebávat a dodnes nemohu říct, že se mi to úplně podařilo. Je zkrátka hrozně táhlé, divné, ubíjející a minimálně pro vychutnání Interzon třeba mít alespoň půl srdce v pekle. Kdo ale vydrží, řádně se do Transient ponoří a nechá se jím rozemlít, jistě jeho genialitu ocení. Originalita, temná atmosféra, vývoj skladeb, široká škála nástrojů, jejich zvuk a vlastně vše včetně grafického zpracování je naprosto perfektní. Jediné, co osobně mohu desce vytknout, je opravdu poněkud natahovaný začátek a náročnost poslechu, kvůli kterému je třeba velké píle k uchopení nahrávky a zorientování se v ní. S odstupem času pro mě každopádně nejlepší album roku 2015!