Po jakési kapelní klinické smrti tu máme po dvou letech novou Chimairu. Z kapely totiž odešli postupně všichni členové kromě zpěváka Marka Huntera. Ten si vypomohl třemi členy ze spřátelených Dååth a zbytek polepil, jak se dalo. Po minulé, trochu rozpačité nahrávce The Age of Hell, která byla poznamenána rozpory a předzvěstí konce, tu máme nové, zase svěží dílo. A ač se Chimaira v roce 2013 vydala maličko jiným směrem, stále v sobě zachovává základní složky pro kapelu tolik osobité.

Definice stylů Chimairy se dost různí, nejlépe se mi ale zamlouvá termín post-thrash. Hned při prvních tónech (jak jsme se s Bizzem shodli) Vás uhodí do sluchovodu nápadná podobnost s Fear Factory. Podobnost je ale víceméně jen právě v rozjezdu, dál už je to Chimaira, jak ji známe. Nebo neznáme? Je pravda, že deska má zvláštnější zvuk, než měla Chimaira dřív, na druhou stranu nepostrádá temnotu a živelnost. Muzika je industriálnější a techničtější. Najdeme zde i klasické chimairovské refrény, nicméně nejsou člověku servírovány vyloženě do ksichtu. Posluchač si je musí trochu najít.

Musím opravdu zatleskat bubenickému talentu Austina D’Amonda, který na albu odvedl opravdu vynikající práci. Když si poslechnete prvně vypuštěný singl All the Left Is Blood, uslyšíte, že se Austin nebojí zajít až do progresivních rytmů a ultrarychlými a souslednými breaky skvěle umocňuje atmosféru a gradaci kytarových riffů. Houpavé hardcore riffy jsou trochu jiné, než jsme byli doposud na deskách Chimairy zvyklí a tím, že je deska lehce techničtějšího rázu, muzika celkově má větší důraz na rytmiku a sehranost nástrojů (nikoli klasické breakdownové mlácení do crashe), jak je slyšet například v No Mercy. Mezi ty nejsilnější skladby na albu dále rozhodně patří titulní Crown of Phantoms. Sloka má až rockový nádech, ale v refrénu do země zabíjí klasický groovový houpavý riff s naefektovanou kytarou, kde Mark Hunter hlubokým hlasem naléhá názvem písně. Trochu netradiční track Kings of the Shadow World se zase v refrénu spoléhá na kytarovou vyhrávku, který ze skladby dělá ještě mnohem temnější a záhrobnější záležitost. Celá deska se jinak s výjimkou ve sloce trochu rychlejší Spinless, která druhou polovinu alba správně osvěží, nese ve středním a těžkém tempu, přesně dle posledního období kapely a dokonce na Crown of Phantoms nechybí ani (drobné) experimenty jako třeba Wrapped in Violence, kde je výrazný právě ten industriální nádech a i dost netradiční riffování. Chybí mi na desce naopak nějaká pořádná vypalovačka ve stylu Power Trip, která patří mezi největší koncertní taháky.

Obrozená Chimaira tedy rozhodně nezklamala. Naopak ukázala, že má ještě stále co říct a může nás ve spoustě věcech i dost překvapit. Uznání patří Marku Hunterovi, který kapelu vytáhl ze dna opět na výsluní a sehnal talentované muzikanty, kteří s ním do toho šli. Osobně jsem si trochu zvykal na strojovější produkci, ale pokud se do desky dostanete, postupem času ji naopak oceníte. Doufejme, že se s propagací nové desky Chimaira dostanou i do našich luhů a hájů. Jsem zvědav, jak budou nové věci fungovat živě.
 
PS: Album pomáhali dotovat fanoušci přes Indiegogo Crowdfunding. Udělaly se balíčky, které mně osobně přišly trochu přitažené za vlasy, takže spousta z nich se nakonec, nepřekvapivě, ani neuskutečnila - balíčky jako „zavolejte členovi kapely“ či „zahrajte si s kapelou živě na pódiu“, bych si dokázal těžko představit v reálu. Vem to ale čert, deska vyšla, a to je to hlavní.