Holandsko. Země plná Muslimů, dobré trávy a parádní metalové muziky. Vždy se čas od času v této malinkaté placaté zemičce objeví kapela, která ostatním ukáže, že holandská metalová tradice neupadá. A tentokrát tomu tak je s bandou CiLiCe.
Něco vám řeknu, nedejte na první dojmy. A možná ani na ty druhé. Po

pár posleších z loňského jara jsem si o „silnici“ myslel zhruba toto: „Fajn mix Orphanage a Meshuggah“. Zhruba v říjnu jsem si už ale říkal, co jsem to byl za idiota. Mám totiž o kapelách ovlivněné švédskými novátory nechvalně známé předsudky. U CiLiCe je to ale všechno jinak.
Debut Deranged Headtrip totiž k předsudkům sám navádí svojí pestrostí – album je tak narvané četnými a od sebe oddělenými žánrovými inspiracemi, že je zkrátka člověk všechny nedokáže pochytit, vnímat, zpětně zařadit a vyznat se v nich. Poslech desky je jízda po horské dráze, celý svět máte neustále v pohybu. Pevný středobod před vámi neustále uhýbá, jakoby vám říkal: „Chyť si mě, vole!“ (viz honička Ivana a dědečka hříbečka v Mrazíkovi). Klíčem k poznání kladů písní Holanďanů je totiž jejich PESTROST. Kvartet si s tím opravdu hlavu neláme, hází do svého prádelníků jak černé hadry polyrytmických králů Meshuggah (kteří jsou oproti nim mnohem jednolitější a vyzněním až rigorózně metaloví), tak posmutnělý kabát ve svém žánru nepřekonatelných Orphanage (škatule matematický doom/death? jinak dva členové CiLiCe v „sirotčinci“ v období kolem Driven hráli), nebo klidně i death metal s popem spojující Faith No More. Do toho všeho se tu a tam objevují hrátky s elektronickými ruchy

(začátek Golem Servants, písně Drone či Psychotic Mindwarp). Ukočírovat celý ten magořinec je pro silné muzikantské povahy - i když celé album působí silně neurotizujícím dojmem, chlapci to mají přesto přese všechno stále pod kontrolou. Vědomě kontrolované šílenství? V tom se hoši přibližují k dalším technickým psychopatům z druhé strany Atlantiku – Car Bomb.
Ona je totiž spojuje jedna podstatná věc – fenomenální frontman. Daniël de Jongh, to je alfa a omega desky, nový Mike Patton! Nekecám! Nenapadá mě jediná hlasová poloha, kterou by nezvládl na jedničku s hvězdičkou. Hluboký chropot (začátek Drone nebo Chernobylu), zasněný medový hlásek (model Orphanage nebo Erika z Textures), z řetězu urvaný pes, který kousavě frázuje jak pitbul na amfetaminu a je mu jedno, jestli u toho zhebne nebo to přežije (nejpsychopatičtější song s příznačným jménem Mental Breakdown), neúprosný řev á la Jenda Kidmanů a hlavně: přesně ten faithnomorovský feeling, při němž nevíte, co kdy bude následovat – Frank Sinatra nebo křikloun z grindcorového komba Maruta?
Když si do toho připočteme, že kytaristé plus bicmen Philipp Moser neskládají primitivní „dádovačky“ jako ????, ale fakt lichodobé patternující riffovraždy, které se při každém zopakování v jinak 4/4 rytmech meshutypicky posunují, zde má inspirace typickými strukturami Meshuggah smysl. A když se brutální (geniální) riff v Chernobylu spojí s následnou atmosférou pěvecké večerní romantiky u svíček, jsme svědky skutečně nevšedního hudebního spojení.
Kdo dočetl až sem, bude si nejspíš říkat: „No, tohle asi psychicky nezvládnu.“ Poslech Deranged Headtrip sice není určen fanouškům Tankard nebo Helloween, ale určitě se nedá říct, že by CiLiCe nasázeli do písničky patnáct riffů a šli od válu. Nosných riffů je vždy tak akorát (cirka kolem pěti), spolu je však váže nit nevšední hravosti. Fascinující na tom je, že totožné riffy nikdy neuslyšíte ve stejném aranžmá, pokaždé jsou zahrané jinak a vždy vás na nich překvapí nějaký detail, libůstka, elektronický doplněk, o půltón změněná harmonie, pozměněné frázování kytar, zpěv přes efekt nebo jeho jiná poloha, změněné vokální podkresy (kdy jste naposledy slyšeli tak nevšední ukončení jako v úvodní God of Lies?), thornendalovské vyhrávky, na vhodné pozice dodaná melancholická atmosféra. Nepochopitelné, neuvěřitelné, odhalitelné však až po mnoha posleších. Rozhodně největší přidaná hodnota desky. Piplání se s každým samplem, s každou kravinkou muselo zabrat roky...
Deranged Headtrip vás po dnešním zlém světě nepovede za ručičku,

nebude vás učit plavat ve vestě. Nene, kopne vás do zadku, plavecký kruh vám sebere, starej se, holomku. CiLiCe, to je strašení v cirkusovém zámku hrůzy. Chvilku vás bude hladit po pupíčku, ale vzápětí vás do něj praští boxerskou rukavicí. Podmanivá neurvalost dobře charakterizuje těch devět nebezpečných kompozic debutu CiLiCe. O co se Textures snažili na třech deskách, jejich kolegáčci z fleku vysypali z rukávu hned na první pokus. Smekám.