Po delší době uzrál čas na to zorat trošku ortodoxnější políčka než bylo pro mě v poslední době zvykem, takže hurá zapřáhnout pluh, rýsovat řádky, zasívat semínka. A řádky se budou rýsovat v rytmech Meshuggah, potažmo Textures, akorát v o něco uvolněnějších postojích, bez toho křečovitýho svírání hlasivek, zaťatejch pěstí a vyhecovanejch lomcováků, co

dělaj do hlavy díry. Naopak, Cloudkicker vsázejí na příjemnou poklidnou atmosféru snad až na pomezí mazání medu kolem pusy. A tady přichází určitá rozdvojenost nahrávky. Někomu, třeba Meďům nebo koneckonců i mě, jde pomalý poklidný pití jen k duhu, a představa dědovejch kostkovanejch papučí, houpacího křesla a línýho ládování dýmky rozzařuje očka. Na druhou stranu pro lidi, co rádi panáky a následnej náhlej náraz do zdi, asi The Map is Not the Territory nebude to pravý ořechový, spíš zívání, koukání do stropu a čekání, kdyže už přijde ten pořádně nakoplej Mechu-válec. Nepřijde.
Základní model je jasnej a moc se toho na něm během těch pětadvacíti minut nezmění. Hutný základy kejtry a basy a nad tím brnkačky, brnk brnk, kdybych měl

k něčemu přirovnávat, tak si představ jemný pasáže Textures, ale bez slavíka, bez cvrlikání ve stromech. A to je zároveň ten zásadní problém celýho Cloudkickera, totiž, poslouchá se to hezky, čas kmitá nohama výrazně rychlejš než normálně, ale… Ale nic moc z toho nezůstane, chyběj výrazný momenty, chybí tomu slavík, chybí tomu něco, co by z The Map is Not the Territory udělalo něco víc než jen příjemný plynutí času. Je to jako nahodit prut s neodolatelně chutnou návnadou bez háčku. Rybky za návnadou půjdou, ale bez zahnutýho želízka není jak tahat na talíř. Ale vzhledem k tomu, že švédskej stůl je zadarmo, není proč neochutnat ode všeho.