Coldworld už nějakou dobu znám (poprvé mě přes ucho trkli zhruba před dvěma lety s debutem Melancholie², který do světa metalové muziky byl uveden v roce 2008 labelem Cold Dimensions), i když jsem projekt začal poslouchat a celkově sledovat teprve až s vydáním nové desky Autumn. Důvodem, proč jsem na snažení jistého Georga Börnera z Německa dočista zapomněl, byl, že mnou Melancholie² jen proplula a vytratila se bez sebemenší špetky zaujetí; emoční část mého mozku prostě nic nezaznamenala.

Debutová práce tohoto melancholika, který všechny své chmurné myšlenky a představy tvoří i nahrává výhradně sám, ale nebyla jen výkřikem do tmy, neb někteří k ní vzhlíží jako k modle žánru. V mé mysli však neutkvělo nic a postupně se mi jméno Coldworld vytratilo z paměti jako naděje mizící v očích na provaze se houpajícího žalem zmučeného sebevraha. Nyní jsem však jméno Coldworld znovuobjevil a k Melancholie² jsem se zpětně navrátil. Musím přiznat, že se mnou materiál opět nic moc neudělal, ale nevnímám jej už tak negativně jako dříve. V rámci žánru se jistě jednalo a jedná o kvalitní desku s velkým důrazem na skličující atmosféru, a tak materiálu rozhodně ještě dám šanci.

Autumn je však mnohem dospělejším potomkem, a ve všech bodech, které níže nastíním, je mnohem vyspělejším dílem než jeho mladší a nevyzrálejší předchůdce. Není se čemu divit, Georg nepatří mezi jedince mající potřebu ze sebe chrlit jedno album za druhým, když nemá dostatek dobrých skladeb. Píše písně jen pokud cítí potřebu “vybrečet se” a nebere při tom ohled na názory druhých. Muzika je prostě jeho upřímná zpověď, a o to působivěji se jeví. A tohle vše se podepsalo na aktuálním albu, které kvalitou předčí valnou část žánrových desek vycházejících v posledních letech. Zdá se vám můj názor přemrštěný? Poslechněte si Autumn sami a nechte se pohltit jeho snovou, uklidňující atmosférou.

Ještě do zhruba své poloviny není úvodní skladba Scars nijak kulervoucí. Rychlá tempa jsou protkaná klasickým, depresivním skřekem, ale po dalších minutách se celá kompozice zlomí v nepopsatelně nádherné melodické linky vedené jak povedenými kytarovými stopami, tak čely, dodávajícími písni další vlnu emocí, díky nimž vám až oči zvlhnou. Dvojka Void ale hned patří mezi nejsilnější kompozice materiálu. Střední tempo a silná melodie, posléze se proměňující v ještě působivější emotivní motiv, vám způsobí husí kůži po celém těle. A když už si myslíte, že nic dalšího nepřijde, vše ještě udeří a v ten moment nevíte, zda skákat radostí, nebo si jít rovnou pro kapesník. Doslova. Womb of Emptiness, která navazuje na Void, se v úvodu plíží až v doomovém taktu. A popravdě mi tento úvod překvapivě moc nesedí. Je totiž příliš dlouho neměnný a ústřední riff působí v jednom okamžiku necitlivě zakomponován. Skladba se ovšem dál vyvíjí mnohem pozitivněji, neboť vás poté přímo do srdce opět zasáhne nádherný čistý zpěv a melancholická, nikoliv depresivní nálada. Nemůžu si pomoci, ale často mi zpěvákův čistý projev připomíná frontmana z post-rockových Over the Ocean, jen je snad ještě hezčí. V těchto polohách vás totiž namísto depresí přes probíjející se chladná podzimní mračna zasáhne pozitivní paprsek slunce.

A v tomto duchu se nese celé Autumn. Skřeky střídají čisté zpěvy, intenzivní pasáže střídají ty něžně rockové. Georg především udržuje posluchače v napětí tím, že nevybalí všechna esa z rukávu ihned a skladby většinou pozvolně vyvíjí. Ty v úvodu často působí nenápadně, ale vždy se rozvinou do působivých a ještě působivějších melodických tvarů.

Samozřejmě se ale najdou i jedinci, pro které se nebude jednat o nic převratného, a ano, je tomu skutečně tak. Autumn nijak neovlivní běh věcí, ale způsob, jakým je dílo stvořeno, nemůžu popsat jinak než jako uhrančivý. Autumn obsahuje pocity zhudebněného smutku, mimotělní krásy, je to soundtrack k věčnému podzimu v duši a i přes všudypřítomný žalostný odér album disponuje uvolňující atmosférou, při níž se odpoutáte od každodenní reality až vám poběží celý život před očima a nebudete si přát návratu zpět. I přes pár slabších momentů (The Wind and the Leaves, Escape II) se jedná o upřímné a krásné album, které připomíná jak klasické depressive blackmetalové kapely typu Make Change...Kill Yourself, tak i modernější post-blackové kapely jako Harakiri for the Sky, Freitod nebo Psychonaut 4.