Kov smrti není na Pyrenejském poloostrově právě frekventovaným pojmem, o to zajímavější jména čas od času tato lokalita přinese. Ať už to jsou například portugalští Concealment či Hybrid ze sousedního Španělska, jde o originální příspěvky do mozaiky dnešní tvrdé muziky.

Stejným případem jsou i Colosso, kteří původně začali jako jednočlenný projekt muže slyšícího na jméno Max Tomé. Hned po roce existence spatřuje světlo světa album Abrasive Peace, Tomé se ujal všech instrumentů kromě bicích, které obstaral protřelý světoběžník Dirk Verbeuren. To, s čím Max přišel, je death metal přímočařejšího ražení, ale co ho odlišuje od kolony ostatních, je důkladně budovaná atmosféra. Ať už jde o futuristické zvuky, psychedelická sóla, hlasové „krabičkové“ deformace, to vše dohromady se na hradbách kytar jeví nepropustné jako živý plot. Právě v propojení oldschoolové valivosti (ne nepodobné starým Gorefest) a nevšedních zvuků (industriálním nádechem evokující morgothovské Odium a mimozemskostí melodiky experimentální díla Meshuggah) tkví hlavní devíza Colosso. Nejedná se tak ani o stý klon dnes tak populárního metalového retra, ani o přetechnizované nic, ale hybridního novorozence. Toto vše plus dokonale živoucí produkce, která dává zapomenout na digitální plast celého útvaru zvaného djent, se postaralo o zařazení nenápadné desky do žebříčku nejlepší hudby z léta páně 2012.

Žánr, který vidíte v záhlaví (tedy experimentální death), dostává své opodstatněnosti až na dalším záseku Thallium. Jaké překvapení, že se Tomé nespokojil pouze s jedním albem, ale našel k sobě další hráče, a Colosso se tak stalo regulérní kapelou. Max ovšem nezůstává na místě a posluchače obeznámeného s Abrasive Peace, následovník zajisté překvapí. Death metal jako takový totiž ustoupil do pozadí, klepačky a rovné dvojšlapkové kanonády známé z debutu zmizely. Kapela ovšem zůstává heavy až běda, nicméně celý materiál výrazně zpomalil, ztěžkl, ale paradoxně i ztechničtěl. Celé Thallium tak nakonec zní, jako kdyby Mindrot začali hrát jako Meshuggah či nervózní Ion Dissonance. Jsou zde i písně Prime a Minus Infinity (Mindrot jako vyšití), kdy kapela post-metalově zpomalí, načež začne do posluchačů sypat kovové dávky bezmoce. Jednotlivé kusy EP na sebe navazují, ale například Tomého hrubý vokál se objevuje až ve čtvrté Ecosystem. Ta vlastně jako jediná představuje ryzí samostatně stojící skladbu, která se obejde bez opory ostatních kusů přelévajících se jedna do druhé.

Kapela už avizuje vydání dalšího dvouskladbového EP Foregone Semblances. Na něm se uvidí, nakolik je Thallium počinem skupiny v přechodu někam do neznámých končin, či minideskou kapely věčně hledající. Ten, kdo má hlavu otevřenou novým postupům a způsobům, jak využívat věci staré a přetavovat je k svým účelům, by měl zbystřit. Tahle skupina stojí za to.