Možná nakonec je dobře, že jsem s recenzí novinky Colp počkal, až je (opět) zastihnu v hlavním městě živě. Ač je deska k mání oficiálně již někdy od ledna, různými průtahy okolo vylisování (a kdoví čeho všeho dalšího) se ke mně dostala se zhruba čtvrtročním zpožděním. Dobře proto, že jsem ji mohl lépe vstřebat a živě se pak lépe soustředit na rozdíly mezi studiem a starší tvorbou.

Do tyglíku nazvaného Fake totiž opět přibylo něco málo nových prvků a nemyslím teď zbrusu nové kytarové nástroje pánů Rajčete a Pasty. Stejně jako předposlední deska, i novinka vznikala v delším časovém období, ale na rozdíl od Submissive, zde lze prodlevu jednoznačně zvukově identifikovat nejpozději u Endlesness. Škoda, albu to ubírá na tlaku. Co naopak zůstává stejné je vzhlížení ke švédským Bohům. Pominu-li zvuk, který je na můj vkus až příliš okatě kopírovaný, nemohu nevyzdvihnout nervní sóla, kterými je album doslova napěchováno. Pan Fredrik to samozřejmě není (a ani nemůže být), ale Pasta opravdu předvádí věci do teď neslýchané. (Takový malý dotaz – sólo v The Sheriff, nemá v něm prsty Dodo?). Ale pojďme k tomu, co je na Fake progresivního (ve smyslu posunujícího kapelu kupředu) - byť stavba skladeb je neměnná a stále vychází z HC, je zde dáván prostor jednak právě výše zmíněným sólům, která oddělují jednotlivé segmenty skladby, zároveň ale každá ze slok přináší drobné obměny základního rytmu, jak je tomu třeba právě u Meshuggah. A pak jeden velký

rozdíl, Colp dokáží i ve své agresivitě být velmi melodičtí, B.C. se nesnaží pouze řvát, ale jsou tu už jisté náznaky skutečného zpěvu (Loyal Seneshal). Oproti Submissive ubylo i thrashcoreově laděných skladeb. Ačkoliv se to zpočátku u Caine´s Lament ještě nemusí jevit tak jednoznačně, druhá v pořadí Lifism už představuje Colp jako kapelu, která pomalu, ale jistě, čím dál více nachází zálibu v střednětempých, emočně silně zabarvených, skladbách. Stvrzení domněnky pak přináší hned několik skladeb

, z nichž určitě bych měl jmenovat Contract Saviour (asi nejlépe propracovanou, co se rytmických změn týče), typickou meshuggárnu Thirsty Tune a titulní Fake (The Masquerade) – tady ještě jednou znovu a zas tleskám Pastovi.
Jak už jsem uvedl na začátku recenze, živé provedení skladeb mi pomohlo začít Fake vnímat trochu z jiného úhlu. Modlení se k Meshuggah Colp stále ještě neopustilo, což je na jednu stranu škoda, že kluci nemají více odvahy vtisknout sami sobě větší punc originality. Na druhou stranu jasné hráčské limity, které obě kapely oddělují umožňují budějovickým dělat hudbu, která Meshuggah jednoznačně evokuje, ale, možná aniž by si to sami uvědomovali, tvoří tak něco, co jsou skutečně jen a jen oni sami. A jsou tak jasně identifikovatelní.