Někdy si připadám jako zpomalenej film. Tuhle recenzi jsem začal psát někdy před čtvrt rokem, kdy se mi konečně soslé CD Communic dostalo do rukou. Skupinu jsem poprvé zaznamenal na jednom (nejmenovaném) rádiu a úspěšně si je spletl s Nevermore. Nu a tři měsíce se se třemi sešly, navštívil jsem Brutal Assault, cédo tam zakoupil a zjistil, že se mi hudba norské trojice líbí čím dál více.
V sedmi skladbách je zde předvedeno to, čím už pěknou řádku let okouzlují Amíci v čele s blonďatou máničkou Warrelem Danem, tedy do detailu propracovanými skladbami se silným melodickým základem, nervní atmosférou a v neposlední řadě i zvukem. Přesto po více posleších je jasné, že i přes takřka totožný hlasový rejstřík kytaristy Oddleifa Stenslanda (jinak rovněž Scariot a Ingermanland) jsou Communic více o melodiích a nálada desky není až tak depresivní, jak jsme tomu navyklí od Nevermore. Obě skupiny si však dokáží shodně pohazovat s nápady, různě je proplétat, rozmotávat, nastavovat, krátit a vůbec s nimi všelijak žonglovat, což má za efekt jediné – naprosto si vás podmaní. Je jistě zajímavé, že Communic se vše daří dát dohromady ve třech lidech (kromě Oddleifa zde ještě působí Tor Atle Andersen za bicí soupravou - rovněž Scariot - a Erik Mortensen – Ingermanland - je basovým protějškem Jima Shepparda) a výpomoc si neberou ani na živá vystoupení. Drobnou odlišností je i využití kláves (hostující Dán Peter Jensen ze Sinphonia), ale pouze na dobarvení celkového nádechu skladby.
Těžko se mi vybírá některá ze skladeb (třeba hned úvodní a zároveň titulní Conspiracy in Mind začíná riffem, který jakoby mi, ehmm Jeffovi Loomisovi, vypadl ze strun a i Oddleif je zde na chlup přesně Warrelovský), ale možná bych se zastavil u čtyřky Communication Sublime, která se mi jeví jako nejsilnější

jak po stránce techniky, tak i celkové propracovanosti. Ač je druhá nejkratší, přesto dosahuje úctyhodné stopáže 7:28. Začátek obstarává kytarová brnkačka, do které se přidává basa a bicí, z dálky se střídavě vynořuje a mizí syntetický zvuk kláves, aby v čase 0:40 přišel první kytarový sjezd a po něm v 0:54 první á la Neverriff, na který o 15 vteřin později navazuje Oddleif s plačtivým, přesto navýsost melodickým zpěvem. Rytmika je přesná, nervní, v pozadí se pomalu klube další úchvatný melodický nápad. Vše šlape jak švýcarské hodinky, že vás to prostě nutí třepat hlavou a užívat si tu báječnou pohodu. Následuje druhá sloka, na kterou ve 2:00 navazuje zasekávačka a pomalu se připravuje půda pro refrén. Ufff, tohle vidět na živo, tak si asi cvrnknu do gatěk. Oddleif je hlasový čaroděj, není až tolik prosebný a naléhavý jako Warrel, ale vynahrazuje to neskutečným citem pohrát si se svým hlasovým rejstříkem. Tak to jde v podstatě až do 4:40, kde se objeví mezihra, ve které vyplave na povrch zvonivá basa a opět Nevermoreovské riffování. 5:00 - Oddleif zapíná sirénu, kterou vám vykřičí díru do hlavy. Nevím, kolikrát už jsem tuhle skladbu slyšel, 50x možná i vícekrát, ale pokaždé mi dokáže navodit husí kůži. Pomalu se blíží závěr, který začíná gradovat na 6:30, kdy se celá mašina Communic bičuje na maximum a opakuje nejsilnější nápady, včetně úvodního klávesového snění. Ačkoliv je Communication Sublime, potažmo celé CD Conspiracy in Mind, v podstatě stále v tempu středním, v žádném případě ani chvilku nenudí, jelikož nápady je našlapaná až po strop.
Skutečně nevím, co bych mohl Communic na jejich debutu vytknout. Přes prvotní přístup jako k další kopírce Nevermore (ne, že bych jich znal až tak moc) jsem se dostal do stavu, kdy stále více z desky cítím, že chlapíci sice Nevermore mají najeté velmi velmi slušně, ale přitom z toho neudělali jenom nějaký plagiát, ale zakomponovali tam kus sebe samých. Jak jsem napsal na začátku, tuhle recenzi jsem rozpracoval už dávno a tehdy ji měl zakončenou: „nu jsem zvědav, jak na tuto desku zareagují Nevermore s This Godless Endeavor.“ Nevermore mezitím zareagovali excelentně, i když ani tentokrát nepřekonali Dreaming Neon Black, ale dle posledních zpráv Communic na začátek příštího roku chystají dvojku, takže se jenom poopravím „nu, jsem zvědav, kam se pohnou, zda-li směrem k větší melodičnosti, nebo se vrhnou do temných vod powerprogu, jak tomu s posledními počiny činí právě americká, již opět, pětice“. I proto si nechávám jeden stupínek ke zlatu k dobru. ..::.. 9/10