Communic se rozhodli kout pomyslné železo dokud bylo žhavé a svižně vydali následovníka prvotiny Conspiracy in Mind, která sklízela veskrze zasloužené ovace napříč zainteresovaným spektrem kritiků i fanoušků. Druhý díl taktéž stojí za povšimnutí, i když je recenze ne zcela aktuální vzhledem ke dni vydání. Ale což…
Začnu změnami viditelnými na první pohled (a kterých není až zase tolik) – máme tu nového chlapíka za klávesami (Endre Kirkesola – mixoval už promo Conspiracy in Mind z roku 2004) a cover zhotovil Anthony Clarkson. Tracklist pak již napovídá, že se dodržuje seznam sedmi a rovněž stopáž je na minutu totožná, produkce a mastering dopadly na hřbet Jacoba Hansena, za tiché podpory (taktéž neměnné) mocné trojky Oddleif Stensland / Tor Atle Andersen / Erik Mortensen. Směrodatná je ale hudební náplň, takže…
Jo, jo, jsou to oni, stačí pár taktů z úvodní Under a Luminous Sky, několik tónů z hrdla Stenslandova a je jasné, že Communic svou tvář nezměnili. Nekoná se žádná transplantace, která by zanechala na výrazivu kapely výrazné

šrámy, či ji uměle vykrášlila. Chlapci se (naštěstí) přidrželi toho, co jim šlo tak pěkně od ruky už na debutu a jelikož jim studnice nápadů ani zdaleka nevyschla, servírují melodie, a silné melodie, naléhavé (nikoliv vtíravé) harmonie, mocné chorály (spíše melancholičtějšího rázu) a přímočarou rytmiku, která ale přesto v rámci jednotlivých kompozic nepůsobí vůbec špatně. Právě naopak. Bicí jsou zde prvotním stavebním kamenem (byť je zřejmé, že nápady se rodily z hlavy kytaristovy), na který se krásně roubují vokály, následně kytara, pak klávesový doprovod a nakonec basa, která by zasloužila trochu povytáhnout. Lhostejno vyberete-li si první či poslední skladbu, Communic vždy nabídnou celé své skladatelské spektrum. Dočkáte se pomalejších i rychlejších pasáží, přičemž volné tempo je nedílně spjato s depresivně naříkavým hlasovým projevem a svižnější je zasazeno ponejvíce do hájemství power/thrash odnože.
…A přesto je tu cosi, co může působit nepatřičně. To cosi je šablonovitost, chcete-li klišovitost, se kterou Communic skládají, a která postupně vyplouvá na povrch s dalšími poslechy. Příliš velká předvídatelnost struktury skladby na jednu stranu kapele vtiská nezaměnitelnost, na druhou je stahuje do nudných vod. Jak se mi s více a více poslechy líbil debut, tady mám s odstupem času obrácený postup.
…A taktéž tu nebylo ještě vysloveno jedno zaklínadlo Oddleifa Stenslanda, a to je Warrel Dane & Nevermore. Inspiraci těmito mohykány stále nelze popřít, ale toť vše. Když už nic, tak se Communic touto deskou od nich definitivně odpoutali a nadále mohou být spojování nejvýše velmi podobným vokálním projevem frontmana. (Na druhou stranu, Nevermore už dnes zdaleka nejsou tam kde začínali a těžko je můžete řadit do stejného stylu jako Communic.)
…Pročež odmyslíme-li si, že jsem zde uvedl nějaká ale (velmi záleží, jaký kdo má přístup k melodičtější metalové scéně, jelikož tady těch milých tónů je opravdu hodně), je Waves of Visual Decay opět skvělá deska, jejíž skutečnou sílu by ale bylo nutné nahustit do kratší stopáže.
…A neodpustím si ještě jedno přirovnání: Nevermore jsou koncentrované hudební

zlo s temnou sugestivní lyrikou. Communic v přímém srovnání vyznívají jako melancholičtí andělé s texty vzbuzujícími mírný neklid. .:. 7.5/10