Už dlouho neplatí, že hájemství metalových disharmonií dotažených do neznámých koutů extrému patří natrvalo do kanadské provincie Quebec. Svatosvatou pravdou sice je, že se zde skřípající běsnění narodilo (neberme v potaz hudební inspirace muzikantů, které jdou za hranice metalu a hodně do minulosti), ale v dnešním globálním věku to už dávno nehraje roli. Na Sibiři se hraje brutal death a v Namíbii black metal.

A tak tu máme portugalské trio Concealment. I když kapela vzniká už roku 1994, až po třinácti letech vydává debut Leak. Po takové době hudebního zrání se dá čekat všelicos, jenže hned s první deskou Portugalci tnou do živého. Trio zní jako na miskách lékařských vah vyvážený mix kakofonistů Gorguts a zatěžkaného hardcoru těžícího z přímosti vyjádření takových Korn (viz jejich album Untouchables). Deska zní velmi zahloubaně, kapela po celých 45 minut nepovolí z nastoleného kurzu a pomalu, ale jistě svým koncentrovaným nervózním vyzněním nahlodává posluchačovy mozkové buňky.

Po čtyřech letech přicházejí jižané s druhým zářezem nazvaným poněkud halucinogenně Phenakism. Kdo se obával, že kapela sklouzne do přijatelnější polohy, kde se budou častěji objevovat melodické vokály, což některé písně z první desky naznačovaly, bude překvapen. Deska je totiž nepřístupnější, sevřenější a skupina na svůj dvorek pouští chtivého posluchače jen velmi pozvolna.

Na první poslech se ovšem zdá všechno při starém - vyšinutý ječák a ostré skřípající tritonová kytarová kila Filipa Correiy zabodávající se jako vidle do spánků, pod ním křišťálový sound devítistrunné baskytary Paula Silvy a za tím vším stojící hradba kompaktně znějící a na žánr neuvěřitelně pestré hry bubeníka Davida Jerónima, který svou figurálním pojetím hry připomíná klasika Terryho Bozzia. Další poslechy však odhalí, že HC tah na bránu ve skladbách nahradily experimentální struktury chytře zabalené do stále srozumitelného písňového celku. Je to vlastně paradox: skladby se naoko tváří, že se drží zavedených konvencí, ale dílčí momenty utvrzují posluchače v pravý opak. Co třeba ten schizofrenní bublající pattern kytary ve třetí Deluge? To je tento instrument opravdu schopen vyloudit? Proč ne, experiment tady dostal vlastní, smysluplnou funkci uprostřed písničky.

Ano, hoši z Concealment šikovně volí zlatou střední cestou a i když je jejich produkce pro majoritní metloše nestravitelná, tvoří chytře vystavěné skladby, jež obsahují sloky a refrény. Portugalci jsou však výjimeční i v něčem jiném - dokazují, že tvrdá muzika hnaná mottem „rychleji, komplikovaněji, extrémněji“ hravě sklouzne do nasypaného kolovrátku, který paroduje sebe sama. Concealment oproti tomu vše budují pozvolna, na všechno je zde čas.

I o to více vynikne pro žánr netypická hra bicmena Jerónima. On totiž nejenže neustále nesype a nedrtí dvoušlapku (díkybohu!), ale jeho rytmika plná akcentů a důmyslného využití hajtky dává pocit, že David do skupiny zavítal z nějakého dalekého jazzrockového regionu.

Dalším z překvapení, které přinesou opakované poslechy, je fakt, že písně jsou i přes svojí neutuchající intenzitu pestré jak v motivech, tak náladách i rytmech. Někde si kapela freejazzově ulítne (saxofonové sólo na konci Deluge), jinde dostane přednost konfrontační hardcorový groove (Malformations), onde zase dominuje zatěžkaná hutnost á la Morbid Angel, která je náhle vystřídaná vyzpívanou melancholií podobnou Alice In Chains (snad jediný opravdu odpočinkový motiv v šesté Orifice). Nemluvě o tom, že na Phenakism je řada vysloveně grindových pasáží, které dodávají desce na dynamice. Ale i když je krajina Concealment bezútěšná, album nezní jako zhudebněný holocaust. Trio instrumentů dokáže vytvořit i tajuplnou až zasněnou atmosféru (viz závěr úvodní věci Hamartia, z jehož mimozemského vyznění až mrazí).

Poslech desky ovšem není zadarmo. Concealment potřebují trpělivého posluchače, který se pod vrstvou tritonů dokáže zorientovat a hledat schované bohatství (už samotný název skupiny něco naznačuje). Když jako bonus připočteme vybroušený zvuk jako z křišťálu, máme tu zachycení nevšední hudební vize. Portugalští Concealment jsou důkazem toho, že se metalový extrém dá dělat jinak.