Lauri Laaksonen je talentovaný a plodný hudebník. Od poslední desky Desolate Shrine sice už nějaký ten pátek uběhnul, ale letos stihnul vydat desku s Ordinance, která byla sice oproti opravdu výborné prvotině zklamání, ale pořád slušný materiál. Především ale vydal druhé album Convocation, kde, stejně jako v Desolate Shrine, obstarává kompletní nástrojovou sekci. Vokály připadly na Marko Neumana z Dark Buddha Rising a hned svou oslavnou ódu na desku uvedu pochvalou jeho hlasových schopností. Mručení a ječení mi často zážitek u zachmuřené pomalé hudby kazí, ale tady je to právě naopak. Vyjma některých čistých pasážích ve druhé The Absence of Grief je to bravurní výkon a všechny jeho hlasové polohy jakož i jednotlivé party jsou skvělé.

Convocation náramně trefně Bizz v desce měsíce žánrově zarámoval jako funeral death. Pod doom metalem si představuji cosi ukňouraného, pomalý death metal je zase povětšinou spojován s kavernózním (ano, to slovo existuje) podladěným chlívem. Hledám-li podobné spolky, budou to v první řadě Hooded Menace, asi nejznámnější z kapel, které mi z tohohle ranku naskakují. Odlehčenější podobu žánru, pokud nechci říct přímo parodii, známe třeba od Druid Lord nebo Innumerable Forms. V souvislosti s klávesovou linkou, která se tu a tam na Ashes Coalesce objeví, nebude od věci připomenout ani geniální Catacombs, ale oproti těm jsou Convocation ještě pořád snesitelní a vyloženě nezabíjí. A od věci nebude zmínit ani legendu jménem Evoken.

Nerad bych, aby festival aluzí budil dojem, že snad Convocation něco kopírují, naopak. Jejich hutný, temný, ale i přesný a konkrétní, a především bohatý zvuk se sice inspiruje současným doom/death metalem, ale kvalita a svébytnost je pasuje už s druhým albem mezi špičky žánru. Majestátní vrcholy a bolestně pomalé plochy, proplétání propracovaných motivů, to vše zdobilo i předchozí desku Scars Across, novinka je ale ve všech ohledech o krůček dál, a je i o něco rychlejší, což vůbec není na škodu.

Oproti rychlému metalu mají pomalé spolky jednu velkou výhodu v náladotvorbě. Smutek a temnota z nahrávky vysloveně prýští a v tomto ohledu funguje celé album opravdu znamenitě. Bohatý zvuk, který dá vyniknout nejen někdy až deathmetalovým riffům (první Martyrise), jindy zase gotickým epickým klávesám (poslední Portal Closed).

Naopak nevýhodou takové pomalosti je, že může být nudná. Tomu se naštěstí Convocation vyhýbají. Každá ze čtyř skladeb má svoje parádní místa, a i když například v nejdelší, a z mého pohledu i nejlepší The Absence of Grief je v polovině klidná pasáž s čistým zpěvem, která posluchače mírně uchlácholí a ukonejší, její finále je opravdu grandiózní a bohatě naplní očekávání, které pomalu buduje.

Samotného mě to překvapilo u kapely, po které jsem sáhnul náhodou z redakčního pytlíku promáčů, ale u mě to Convocation vyhráli a zařadím si je k nejlepším doom/death/funeral dílům, ke kterým se pravidelně vracím, jako jsou Maniacal Vale, Antithesis of Light nebo In the Depths of R'lyeh.