Touhle deskou začnu takovej menší hudebně tématickej seriál. Vlastně by se dalo

říct, že už jsem ho nakousl minule s PRE, ale obyčejně se bude jednat o desky asi ještě méně přístupnější. Téma bych si dovolil položit velice volně - experimentálnější formy noise rocku/coru - což znamená, že většinou půjde o nějakou tu polívečku plnou pelyňku, i když ani to samozřejmě není neporušitelným pravidlem. Ovšem hned u začáteční recenze tohohle “cyklu“ je toto splněno víc než vrchovatě, neb se trestá. Žádnej jednoduchej bič, spíš rovnou devítiocasý důtky.
Hudba Coughs má s názvem společnýho hodně. Suchej kašel. Cejtíš, jak ti krkem

teče písek, jakoby ti někdo osmirkoval krk zevnitř. Trápíš se ale stejně, abys nakonec konečně mohl vyplivnout hnusnej a zlej chrchel, jen aby se ti vrátil za pět minut znova a ještě horší. Rozlámaný rytmický základy s neuvěřitelně rozbořenou basou, nad tím hejna neposednejch ztrápenejch saxofonovejch linek a paní, u který vám zpěv připomene cokoliv jinýho než ženskou citlivost a něhu. Vše podávaný dohromady v jasně a čitelně strukturovaným celku. Právě jasná, účelná, repetitivní struktura tě do nahrávky vtáhne a nepustí ven, každý opakování bolí víc než to předchozí, z hlavy ti postupně mizí i vzpomínky na to, co jsi dělal dneska ráno. Zkrátka poctivej výplach, po kterým se v hlavě čisto ještě pár chvil udrží, savo.
Ale abys nenabyl dojmu, že jde o totálně monotónní záležitost. Kdepak, repeticí

se tady míří kupředu, pomalounku polehýnku se v každý repetici mění motivy - tu rytmus, tu melodie, tu oboje. Navíc Coughs moc dobře vědí, na jak dlouho jeden takovej nápad vystačí, takže se držej sympaticky krátkejch a o to údernějších písniček, který se jen zřídkakdy (přesně řečeno dvakrát) vyhoupnou přes tři minuty.
Krátkejch celků se budu držet i já. Coughs natočili desku, na který se s ničím nemažou. Extrém, opakovanej extrém, opakování, který má za cíl bolet a vyplachovat. Nebál bych se to označit za jednu ze zásadních nahrávek žánru.

P.S.: Příště budeme fandit Zneužívání dětí.