Na novém albu Crematory jen potvrdili, že stát na místě jim je cizí a protivné, proto se vydali cestou neustálého vývoje, prozkoumávání dosud

nepoznaného a servírování nám posluchačům dosud neslyšeného. Klagebilder je zkrátka další výborné progresivní dílo na kontě těchto sympatických Němců.
Dosti ironie. Klagebilder je přesně ten patos, který všichni čekali. Živě si vzpomínám na bouřlivé a srdceryvné loučení s „králi německé gotiky“ z před pár let. Pak si chvíli odpočali, ale to by nebyli Crematory, aby nás nechali v klidu a proto oznámili světu velkolepý comeback. Německé (tupé a hluché) publikum to přijalo s ohromnou radostí, ostatní s jistou skepsí a snad i očekáváním, jestli se náhodou nestane něco nepředpokládatelného a Crematory něčím nepřekvapí. Nestalo se tak.
Opravdu jsem se snažil poctivě naposlouchat tuto desku (kéž by bylo co naposlouchávat), ale musím se přiznat, že několikrát mé pokusy přišly vniveč a já do konce desky prostě nevydržel. Jakmile totiž album nemáte jako kulisy k jiné, bohulibější činnosti, ale soustředíte se jen a jen na ní, budete buďto plakat nebo cd okamžitě ze svého přehrávače vykopnete. Tak myslím, že zlosti již bylo dost a tak dáme prostor „objektivnějšímu“ náhledu na novinkové cd Crematory.
Celkový sound je možná trošku tvrdší a neuhlazenější než jsem čekal, měl jsem jisté sklony očekávat nějakou podobnou „vyslazenou“ debilitu jako Lacuna Coil, ale

to zas ne, Crematory musíme nechat alespoň to, že zůstávají věrní metalu (což je pro metal opravdu výhra) a chvílemi jedou pěkně od podlahy. Ostré sekané riffy, přímočará rytmika a hrubý vokál, který ještě umocňuje neurvale a drsně znějící němčina. To je jedna z tváří Crematory. Ano, věřím, že to takhle zní celkem „přitažlivě“, proto musím jedním dechem dodat, že ač nějaké pasáže nepostrádají tvrdost, údernost a metalovou razanci, postrádají to nejdůležitější, a to nějaký nápad, chytlavý motiv, alespoň špetku invence nebo jakýkoliv prvek zpříjemňující tak strašně obyčejné pasáže. Jako malé bezvýznamné plus můžeme vidět využití elektroniky (což je fajn, jelikož mám elektroniku rád, ale to by to nesměli být Crematory a nesměli to dělat tak jalově). Nějaké tucavé pasáže, nebo diskotékové samply jsou celkem fajn, ale bývají to jen takové desetivteřinové útržky, které toho moc nezachrání a navíc i v tomto směru se Crematory asi bojí trošku experimentovat a nějak si s tím vyhrát, protože i elektronické prvky jsou hrozně šablonovité, tisíckrát slyšené a bez větších nápadů (nicméně alespoň první dva poslechy se to příjemně poslouchá a drží posluchače nad vodou).
No a konečně se dostáváme k prvku, který je snad v každé skladbě (vůbec struktura všech skladeb je snad na chlup stejná, maximálně v trošku přeházeném pořadí – nějaké samplíky a elektro vložka, tvrdá metalová pasáž s chraplákem, sladký refrének, zase tvrdá metalová pasáž a takhle neustále dokola) a tím jsou čistě zpívané refrény, které jsou opravdu ve většině případů výsměchem posluchačům. Něco tak klišovitého a povrchního jsem dlouho neslyšel. Jo, přesně vidím, jak si patnáctilété germánky u dojemného hlásku trhají rodidla, ale nikoho jiného takováto pasáž nemůže zaujmout, natož uspokojit. Bohužel takhle se to

opakuje skladbu co skladbu a přesto, že nějaké zajímavější momenty se najdou, není jich moc a pakliže se o nějakých deskách zmiňujeme ve stylu, že nějaké pasáže jsou vyložené „vaty“, tak Klagebilder je z 90% vata a z těch deseti něco, co se snad dá trochu poslouchat.