S barvou ven: Sever the Wicked Hand je moje první zkušenost s Crowbar. Předtím jsem jen matně tušil, že taková kapela existuje, že v ní hrají nějací špekouni a že je to nějaký doom či HC nebo něco takového. Moula, no... Ale bacha, vám fotrům už nic než ty vaše „zkušenosti“ nezbývají, takže nechte promluvit mladou krev. Někoho, komu Crowbar touto deskou dočista učarovali a kdo nebude čtenáře nudit komparacemi s dávným materiálem.

V čem je to Páčidlo tak kouzelné? Nejlepší je hlas. Mám rád starší zpěváky, z jejichž projevu jsou cítit stovky prochlastaných nocí, pokora, protože jim život dal už dost přes hubu, a zároveň neskutečná síla, že tady ještě pořád jsou a dokonce mají kuráž jít s kůží na trh. Kirk Windstein je přesně ten případ – metalový Leonard Cohen, kazatel. Neřekl bych, že je mu teprve šestačtyřicet, vypadá rozhodně na víc a v jeho hlasu je moudrost nikoli fotrovská, ale dědkovská. (Na chvíli zapomeňte, že žijeme ve světě, který pohrdá pokročilým věkem a „důchodce“ je jedna z nejsprostších nadávek – snažím se říct, že vůči Kirkovi cítím ohromný respekt. Naslouchám mu a sám držím hubu, protože jsem takhle maličký.) Jeho projev je hrubý jako vrásky a fyzicky citelný – máte pocit, že ho to bolí, a proto to začne bolet i vás. A zároveň je to zpěv; na hony vzdálený všem hlasovým pózám moderního extrémního metalu. Blues v podání medvěda.

Tomu odpovídají i texty. Málokdy mám vůli si přečíst texty metalové kapely, většina nestojí za nic. Jenže Windsteinovy deklamace nejsou nějaká harmonizující hříčka doplňující nástroje, ale mají zásadní význam - je to zpověď. Za tím ohromným plnovousem, barbarským projevem a hluboko pod tetovaným „pivasem“ se nachází obrovské smutné srdce. Echo an Eternity je snad nejněžnější vyznání lásky, přátelství nebo něčeho podobného, jaké si lze vůbec představit, a když v Cleanse Me, Heal Me Kirk prosí Boha, aby mu pomohl přežít peklo detoxu, věřím, že mu Bůh naslouchá. A svým způsobem je to strašlivé, protože když je i v takových mastodontních kmetech jako je Kirk ve skutečnosti jen malá dušička, není naděje na záchranu.

Hudba je vlastně stejná jako zpěv: je to zhuštěný potenciál, natlakovaný parní kotel, ze kterého chlapi jen pomalu upouštějí, na skočnější kousky dojde jen sem tam. Dominuje hrubost, hutnost, hradba. Jakkoli z Crowbar vyzařuje dojem existenciálního zoufalství, jejich hudba vás nepřibije k židli a nedonutí zírat si na boty – je to heavy a je to metal. Na koncertě musí být peklo, doma je to zábava. Mám chuť poslouchat Sever the Wicked Hand znova a znova, protože ta deska léčí. Když se opijete s kamarády a shodnete se na tom, jak je všechno na hovno, posílí vás ta sdílená bezvýchodnost úplně stejně.

Jen dvěma metalovým albům jsem za svou „kariéru“ dal absolutní hodnocení – tohle je do třetice. Je dost možné, že Crowbar kdysi vydali nějakou „klasickou“ desku, která Sever the Wicked Hand předčí, nevím. Ale jednou to třeba zjistím. V tuto chvíli je pro mě devátý úder Páčidlem zlato... Vlastně ne, je to sůl.