Crowbar se daří. Od té doby, co dal Kirk Windstein vale Down a na sto procent se věnuje jen své srdeční záležitosti, zažívá kapela neobvyklý rozkvět. I na prodejních číslech loňského jubilejního desátého zářezu pojmenovaného Symmery in Black je vidět, jak je skupina po letech přehlížení žádaná. I když podobný vzestup soubor zažil v první polovině 90. let, jedno zůstává jasné – Crowbar nikdy nepřekročí a hlavně ani nechce překročit hranice undergroundu.

Kirk hovoří o přítomnosti a situaci v kapele v superlativech. Interview rozdává na všechny strany a optimismus z něj přímo číší. Vděčí za to i abstinenci, rodinnému zázemí, Bohu. Navíc i jeho parťákovi za bicí soupravou Tommy Buckleymu se podařilo překonat zrádnou rakovinu. Od vydání Symmetry in Black jede kvartet turné za turné, Windstein nemá jako dříve problémy s hlasem a už vypráví, jak se mu množí nápady na další desku.

Všechno výše vyřčené loňským albem jakoby vnitřně rezonovalo. Zvláštní na tom všem je, že autor těchto řádků k ní stále není schopný najít neměnný a definitivní vztah, a to vyšla již před jedenácti měsíci. Její primární potíže totiž tkví v tom, že její „rozkódování“ je tentokrát překvapivě snadné – všechno je na hudebním nosiči naservírováno srozumitelně a natolik suverénně, že zarytý posluchač Crowbar si zákonitě říká, že jí něco vnitřně chybí.

Přitom objektivně vzato je to právě naopak. Symmetry in Black otevírá jasný hit Walk with Knowledge Wisely, jenž samotný tvůrce označuje za kvintesenci neworleanské hydry. Úvodní úderný riff řeže jako nesmrtelná pila a Kirk hned prvními slovy dává najevo, jak se to ve světě Crowbar má: „My will cannot be broken - 'Cause when I rot I crawl back from the dead - I am the living proof - That you can right what is wrong in your head.“ Ano, je to Windstein posílený boji z minulosti. Jeho vnitřní síla je poznat i jinde; například v The Foreboding stojí sám osamocený ve zkaženém a bezbožném světě, ale jeho podstatu to nijak nemůže ohrozit: „I'm looking straight into the future - Right into its eyes - And what I'm looking at is evil - Mournful souls and cries.“

Sám Windstein přiznal při psaní riffů inspiraci poslechem Type O Negative. Je to možná překvapující, protože on sám má k nasládlým popěvkům dost daleko. Na druhou stranu, Symmetry in Black je deska ostentativně zádumčivější než její předchůdce, byť melancholických melodií je na ní přehršel. Zde je potřeba dodat, že dramaturgii novinky Kirk okopíroval po vzoru Sonic Excess in Its Purest Form – agresivnější kusy střídají tklivé tóny doom metalu jedinečně přetavené ve Windsteinovy hardcorové peci na nápady. Album však postrádá pestrost Sever the Wicked Hand, kde se v jednotlivých skladbách střídaly tempa, rytmy a nálady jako na běžícím pásu. A ano, i mistr tesař se utne. Svoji slabší chvilku si Windstein vybral v metalcorovéSymbolic Suicide a i několik riffů, původně zamýšlených jako těžkotonážních, se mu zvrtlo v pouhé lochtání posluchačových lopatek (viz střední pasáž v The Taste of Dying).

Možná si je Kirk až příliš jistý v kramflecích, oporu ovšem cítí ve své rodině. Tak jako na předešlé desce se vyznal k lásce ke své dceři v bolestně očistné Echo an Eternity, i tentokrát leader Crowbar popisuje svou ženu jako „průvodkyni temnotou“ a závěrem dojímavé balady Amaranthine opakuje: „I'll never walk alone.“ A naopak, jeho manželka napsala poměrně neuchopitelný text písně Symmetry in White, což je v historii ansámblu bezprecedentní událost.

Vraťme se však na začátek, v němž jsem nastínil, že desce cosi chybí. Ale co? Zde se hodí použít srovnání s pozapomenutým klenotem Equilibrium, který zas tak daleko k Symmetry in Black nemá. Nejde pouze o jeho zvukovou neučesanost (což je jeho syrová výhoda), v jeho útrobách vězí jak nejbrutálnější riffy, které jako kudla v žebrech vhání slzy do očí, tak vypjaté momenty smutku a ryzího zoufalství, při nichž by i ta kudla byla milosrdenstvím. Podobné stavy však loňský počin nevyvolává. Emoce nejsou v jejím případě našponované jako nit před přetržením. Místo pěsti mezi oči dostanete facku, místo transcendence poskytne pouhé pohlazení.

Buď jak buď, Symmetry in Black rozhodně špatná není. To snad Windstein v případě Crowbar ani neumí. Jako vždy jde o hudební odraz jeho životní situace. Zřejmě je prostě jenom v pohodě a žádná muka momentálně neprožívá. A na desátém albu louisianské legendy je to znát. Ale co, přejme mu to.