Kapelám delší prodlevy mezi deskami někdy prospějí, někdy naopak vedou k zakrnění a zareznutí. Kanadští Cryptopsy si dali na čas a nechali fanoušky dychtivě očekávat, co se bude dít. Napětí houstne i pod tíhou faktu, že v kapele proběhly personální změny; u mikrofonu již neuvidíme Lorda Worma, což podle mě celé věci jen prospěje - jeho vokál, co si budeme povídat, nebyl příliš nápaditý a to huhlání degradovalo úroveň celé kapely. Tak jako se tedy v roce 2005 na desce Once Was Not tvorba jakoby vrátila ke kořenům, například Whisper Supremacy nebo None So Vile, očekával jsem, že nová deska se zas vrátí k ve mnohém předělovému a výjimečnému albu …and Then You’ll Beg z roku 2000 (tahle fošna si mě svého času dost získala a dlouhou dobu to bylo moje #1). To v tom lepším případě, v tom horším by vývoj pokračoval se stejným gradientem jako na Once Was Not a kapela by (alespoň u mne) již neměla další perspektivu.

A ejhle, ani ryba, ani rak. Mládě s cedulkou 2008 se naštěstí skutečně orientuje ve mnoha ohledech na (mé milované) album s vlakem na přebalu, ale daleko větší měrou se zde aplikuje něco zcela nového. Prvky, které jsme u Cryptopsy ještě neslyšeli. Celkový design nových skladeb je podobně železniční, jako tomu bylo u pecek typu We Bleed nebo Soar and Envision-Sore Vision; charakteristická ocelovost je však vyňata z ponurých hloubek a koleje nás nyní zavedly z chladné mlhavé ponuré krajiny někam na slunečné pobřeží. Všudypřítomná touha experimentovat povznáší náladu celé desky a působí melodicky a ohromně moderně. Cítit je i orientace k metalcoru, který je dnes vyloženě tahounským žánrem.

Hned od začátku je znát snaha přijít s něčím, co nikdo nečekal. Už po několika málo prvních vteřinách jsem velmi potěšen, parádní a brutální vyhrávka se solidním spodkem jde ruku v ruce s vyváženým a úderným zvukem. Převalování nápadů spolehlivě vnucuje posluchači dojem, že tohle dílo bude stát za to proposlouchat nejlépe do konce, protože o nápady nebude nouze. První pecka je rychlá a stručná, ale svým způsobem ohromující.

Jeden prvek má na této desce celkovou a nečekanou premiéru; čistý mužský zpěv je jedna z posledních věcí, jaké bych u Cryptopsy očekával. Když poprvé zazní zpívaný refrén, jeho efekt připomíná vlahý déšť v době parného léta. Podruhé se tento prvek objevuje ve čtvrté skladbě Bemoan the Martyr, tam však bohužel působí dosti slaďákovitě. Naštěstí je dostatečná tvrdost zachována díky bicím Flo Mouniera. Tomu bych rád pěl chválu do nebes, protože tradičně předvádí parádní výkon. Právě v případě bicích je posun dopředu obrovský, neřku-li nesrovnatelný. S nudnou sypačkou se snad nesetkáme, možná sem tam, avšak nikdy není příliš dlouhá. Kytary svou práci konají taky velmi nadprůměrně, silně připomínají A.T.Y.B., skoro bych řekl, že od roku 2000 se jejich styl a ani zvuk nezměnil. Jedině dobře. Další veliké plus vidím ve variabilitě vokálů. Kromě již zmíněných čistých zpěvů je škála hlasové dynamiky hodně rozsáhlá, stupňovaná náladou i brutalitou. V jednom místě to však, řekl bych, přehánějí; šestka The Plagued zní v některých částech úplně jako od Divine Heresy.

Co do celkové formy, kabátku a zaobalení, jsem velmi potěšen; už je to dávno, co jsem naposledy narazil na desku, kterou si s chutí pustím celou a ještě dvakrát hned za sebou. Zdá se mi, jakoby schválně načasovali vydání na jaro, neboť deska se přesně tak tváří. Jakoby kapela vylezla jako medvěd po tuhé zimě z nory na sluníčko, vyhřát si kožich a ukázat všem svoji znovunabytou svěžest a energii. Bravo.. až na místy trochu přehnaně procítěný čistý vokál jsem velmi nadšen!