Až když objevíš bolest, začínáš žít…

Jestliže Švédové Cult Of Luna roztřásli předchozí deskou Salvation(2004) schoulenou bytůstku v tom nejzuboženějším rohu duše, tak novinkou Somewhere Along the Highway vložili do škrábajících rukou pěkně ostrou břitvu. Řízy, řízy, říz. Je čas zneužít řev, je čas přetrhat šlachy, je čas obarvit své ruce, COL nikdy nezklamou. Opět je ke slyšení destrukce sama sebe popírající jakýkoliv zákon sebezáchovy, která exhumuje veškeré bolesti tak pracně pohřbené. Možná je jen jedna cesta ke svobodě, je mnohými opovrhovaná, leč někdy nevyhnutelná *.

Přijde mi, že strojový chlad, který však vždy měl teple tepající srdce, na Somewhere Along the Highway pomalu roztává a stává se ohněm hořícího opia. Paranoidně zkouřený sludge s odkazem na doom metalové počátky nebojící se absorbovat spalující samply. Hudba Cult Of Luna je ohromně uvěřitelná, každičká skladba je do nejmenších detailů promyšlená, nic nechybí, nic nepřebývá. Koho baví rozplétat, pronikat a hledat, určitě nebude zklamán, objevovat je pořád co. Každý nový poslech přináší nové dárečky s černou stuhou, avšak od Ježíška nebudou, ten pořád hnije na svém kříži. Magnus Lindberg je dostatečně známá postavička severské scény pro své producentské kvality, avšak doufám že nejen pro ně. Nervózní rytmika (Lindberg a Hedlund) dává jistý základ pro zlostně vybuchující kytary, které se uklidní jen a jen pro toužebný klid před bouří. Šílený řev korunuje instrumentální základ, už neskáču s tenisovou raketou před zrcadlem, stojím na zábradlí a řvu s vědomím, že ty kdo chtěli naslouchat už jsem dávno ztratil. Sakra, tahle deska je dokonalá, možná maličko víc depresivní, ale i hřejivá, určitě pár minut by se našlo, co třeba taková Dim, skoro post rocková záležitost, ovšem s koncem tak jak to umí jen Culťáci. Šeptandou protkané Marching to the Heartbeats a And with Her Came the Birds jsou striktně neveselé jako zbytek, avšak předkládaný s klidem smířeného člověka, je otázkou s čím, ale možná raději někdy nepátrat. Lepší je se poohlédnout po elektronice, která je mnohdy zdařile poschovávaná, leč dokonale dotvářející neopakovatelnou atmosféru. A ty melodie, niterné melodie, pár tónů, ale jakých, ta skladba, juj, berte plnými hrstmi. Dokonale zvládnuté aranže popírají jakoukoliv zajetou šablonu, a to je jedině dobře, velmi názorně ukazují cit pro stavbu.

Cult Of Luna dokazují, že je lze s přehledem postavit mezi velikány daného stylu, nebudu jmenovat, protože věřím, že to není třeba. Svojská to parta, která umí. Dámy a pánové věřím jim každou notu, každé slovo, věřím, že mám někdy po poslechu desky chuť říci: „Sbohem a hezký život“.

Až když objevíš život, začínáš umírat…

* Jasně, že to je poslech parádní desky Somewhere Along the Highway

COL on myspace