Dlouho očekávaná novinka Vertikal od švédských post-metalových pionýrů CULT OF LUNA je konečně tu a opět se jedná o velmi osobitou nahrávku, které na jednu stranu nechybí nic, kvůli čemu jsme tuto kapelu obdivovali, ale zároveň i přináší věci dříve neslyšené.

Nové album je opět mixem hlasitých, agresivních náporů s klidnějšími atmosférickými plochami. V tomto základním konceptu se nic nemění. Často budete mít pocit, že hraje starý známý riff, 6e je slyšet onen specifický „tribální“ rytmus bicích a nahrávka má i charakteristický zvuk, přesto je však zřejmé, že je hudba CULT OF LUNA tentokrát jiná. Na desce je více kláves a samplů, některé pasáže jsou docela minimalistické a často se až industriálně opakují. V těch klidnějších úsecích zní namísto post-rockového vybrnkávání spíše ambientní, „hlukové“ plochy, ovšem tento „nový“ způsob vyjádření ke CULT OF LUNA tak nějak přirozeně pasuje a možná ještě více podtrhuje auru jejich jedinečnosti.

Kapela stejně jako v minulosti nikam nespěchá a s každým motivem si chvilku hraje. V druhé Vicarious Redemption ji to zabere bezmála devatenáct minut, ale nedá se říct, že by Švédové tuto (ani jinou) věc nějak extra zbytečně natahovali, což byl kupříkladu trochu nešvar některých skladeb z alba Somewhere Along the Highway. Ano, album je opět přes hodinu dlouhé a místy vyloženě rozvážné až pomalé, ale dle mého na něm není ani vteřina navíc. Všechny pauzy, proluky i zdánlivě nudné ambientní vlnění mají svoji funkci, neboť vytvářejí napětí, které na albu hraje velkou roli. Ony ale ani ty zdánlivě monotónní rytmy nejsou prázdné a obsahují drobné vychytávky, které vyplouvají na povrch zvolna, takže je stále „co poslouchat“.

Je znát, že chlapci album ladili delší dobu a zejména kytarové linky v těch tvrdších pasážích jsou skutečně precizní. Je ale třeba ocenit i to, že ač mají CULT OF LUNA čtyři kytary, bicí, perkuse, používají samply a klávesy, je zaranžování skladeb vyloženě decentní a každý motiv zní jasně, srozumitelně, profesionálně.

Žádný vál z alba vyloženě neční, jako třeba Leave Me Here ze Salvation nebo Following Betulas z Eternal Kingdom, album je spíše celistvé a tak nějak konstantně plynoucí, ovšem In Awe Of (i když možná nemá na první poslech tak jasnou skály lámající sílu), resp. její závěr, je tím momentem, který si budete pamatovat nejvíce.

Vertikal má být koncepční dílo, inspirované prastarým sci-fi snímkem Metropolis a musím uznat, že avizovanou futuristicko-schizoidní atmosféru se kapele podařilo navodit opravdu dokonale. Kupříkladu druhá polovina Vicarious Redemption nebo Synchronicity jsou z tohoto pohledu skutečně vychytané a z fleku by mohly být použity jako soundtrack k libovolnému futuristickému, či apokalyptickému filmu.

Novinka CULT OF LUNA tedy opět (stejně jako jeho minimálně tři předchozí) míří do černého. Není to ani tak tím, že by kapela objevila Ameriku, jako spíše o umění svůj styl náležitě podat. Má talent realizace, dokáže jít do hloubky, na dřeň. Dle mého není mnoho takových, kteří stejně jako oni přijdou jen tehdy, když mají do detailu jasno a s takovou přesvědčivostí odhalí podstatu svého konání. CULT OF LUNA jsou zkrátka podle mě na post-metalovém kolbišti Numero Uno. Po tomto albu o tom již není pochyb.