Psát recenzi na desku Cynic je pro někoho, pro koho jsou a vždy byli kapelou #1, značně nelehké. Jen se oprostit od všech emocí a nepálit nadměrná superlativa, jenž Cynic (v některých) vyvolávají, když máte pocit, že lépe to už prostě v hudbě nejde. A krom toho, že jsou Cynic jedinečnou kapelou, na které se stále a jednoznačně po všechna ta léta, i kdy kapela nefungovala, shodnou všechny progresivně směřující metalové kapely, ať se jedná přímo o prog žánry nebo death metal, směle se k nim hlásí i většina dnešních spolků, které v daném ranku hýbe obecně platnými konvencemi; můžeme mluvit o matematicích Meshuggah, můžeme mluvit o zběsilých Dillinger, můžeme zmínit kolos jménem Opeth, ale dá se zabrousit i do nemetalových sfér třeba postrockových kapel.

Co je ale dle mne nejdůležitější, Cynic jsou pro svou multižánrovost a celkovou neuchopitelnost kapelou, která otevírá oči, která posluchače obohacuje, hudebně ho rozvíjí a dokonale mu naznačuje, že hudební zatrpklost a všechny škatulky jsou jen (někdy zbytečné) bariéry, které se ale dají do vlastní podoby tvářet. Cynic jsou partou muzikantů (muzikantů!), která 100%ně naplnila mou představu o hudbě, která ve mně „něco“ otevřela a ukázala mi, jak to v hudebním dialogu má chodit, že hudba je univerzální jazyk žánr nežánr. A pak je tu navíc i fakt, že jsou asi jediným hudebním tělesem, které se nikomu za těch 14 let, co byli v Pánu (poslední koncert se uskutečnil r. 1995), ještě nepodařilo napodobit.

Cynic tímto albem tedy navazují na debutem lety dosažený úspěch a hledají cestu v překročení již „za živa“ získané nesmrtelnosti? Ano i ne. Cynic samozřejmě neopustili svůj vytvořený styl, jen do něj s dnešní produkcí nasadili mnoho nových klíčků, a tak unikátní kytarová hra zúčastněných vyniká hned prvním poslechem. Již po loňském reunionu bylo jasné, že Jason Gobel díky rodině zájem o spolupráci nemá, ale post kytaristy, jak jsme si již v červenci v Lucerně mohli ověřit, byl zaplněn dokonale. Nováček Tymon je totiž snad přímou reinkarnací Gobela, do kapely zapadl dokonale a na jeho styl hry přímo konvertoval, a tak i na Traced in Air si užíváme propletené a ojedinělé souhry strunných nástrojů, vyhoukaných a vytahovaných sól, kde si páky neodpočinou. Jenže loni s kapelou živě basoval Chris Kringel, ale na desce máme opět Seana Maloneho. Což, abych následně jen nechválil, dle mne nebyl úplně nejlepší krok - samozřejmě nevím, o co Cynic šlo, ale třeba se to časem dozvíme..(?). Kringel mi totiž k Cynic neskutečně seděl, svým projevem kapelu ohromně oživoval a navíc to byl ještě sympaťák non plus ultra; nyní s kapelou hraje Tymonův spoluhráč z Exivious. Nevadí, album je nahráno, jen si budeme muset zvyknout, že basa na něm již nemá takovou roli jako na Focus.

Co se celého konceptu alba týče, ač Traced in Air místy přímo nechá vzpomenout na konkrétní úseky alba předchozího, řekl bych, že je ještě experimentálnějším než samotný Focus. A k tomu si našlo i svůj nový směr, což jsem absolutně nečekal! Slovo evoluce se v tomto případě hodí nejen na samotný motiv obalu cd. Ještě před Promem 2008 jsem žil v částečné nejistotě, zda hlavní tvůrčí tým Masvidal/Reinert celou plochu cd bez Gobela utáhne, ale co by člověk čekal, tito dva lidé jsou pravděpodobně jedna duše, jedna mysl; po poslechu zjistíte, že promo-skladby jsou opravdu jen aranžérsky osekanými základy. Album je totiž po aranžérské stránce přímo megalomanské a naprosto detailní! Cítím neskutečnou soustředěnost na každou vteřinu, ohromnou kreativitu a vybičovaný talent s cílem nic neuspěchat, který z desky prýští každou vteřinou.

Už jsem napsal, že díky produkci vynikne každý detail (až místy na tu basu) a tím je ta cynicovská složka konkrétní a jasná, a přitom je zvuk desky stále velmi živý a prakticky, až na jednu mikro-vteřinu breaku v Evolutionary Sleeper, nesyntetický. Traced in Air je pak určitě i riffově tvrdším albem, což ovšem neznamená, že snad metalovějším; díky souzvuku s basou minimálně dvakrát zaznamenáte i riff alá Twisted Into Form – The Unknown Guest a King of Those Who Know. Forma Cynic‘08 nabyla větší jazzovosti, přibylo plochovosti, což hodně podporuje i úvod alba (určitě při sticku Maloneho každý vzpomene na Gordian Knot či díky vokodéru na domácí Tata Bojs a jejich Nanoalbum) a jeho závěr, který přímo vypovídá o inspirování se King Crimson, čímž bych i navázal, že novinka celkově zní artrockověji, etničtěji. Dejme tomu, že přibylo i zasněně znějících pasáží, do které ale nemá daleko ani „zranitelný“ a místy až tesklivý (pro někoho možná ufňukaný) projev Paula Masvidala, který ve vokodéru již vypustil „robota/mimozemšťana“ a nahradil ho zpěvem, který známe z Æon Spoke, jen vokodérem mírně naefektovaným. A vlastně i zpěvu a jeho barevných odstínů celkově přibylo, je zde několikero stále se proplétajících poloh - Masvidal evidentně v Tymonovi našel zdatného komplice, a tak s přibývajícími poslechy člověk začne nejrůznější fintičky a detaily nacházet i v něm; věřím, že na někoho ho bude i moc a bude těžké si naň (hlavně na hlavní polohu) zvyknout - do této skupiny se ovšem neřadím. A tím logicky ubylo i čistě instrumentálních pasáží. Ve zvukové paletě pak dostaly větší prostor i synth-zvuky a klávesy (i když u Cynic, pokud jste je viděli živě, oba kytaristé před sebou mají efektové pedály přes Ruzyňskou příletovku, člověk nikdy neví, co je či není kytarový synťák), které v úvodu Adam’s Murmur připomenou i pohrobky Cynic Portal. Písně jsou pak oproti Focus členitější, rozfrázovanější, ne tak přehledné, rozsekanější, více se přeskakuje mezi pasážemi, nehraje se tolik slok, ale vše stále skvěle propojuje éterický vokál Paula. Reinkarnovaní ale potěší i posluchače mající v oblibě komplikovanější muziky, protože krom toho, že Cynic materiál obalili do ne tolik hitového hávu, ačkoli je deska chytlavá až běda, pojali ji i techničtěji a dost předělů je rytmicky od sebe výrazněji rozsazených. Zde bych rád zmínil i to, že přesto, že je Cynic technicky ta nejnáročnější hudba, vždy je zde hlavní motiv, myšlenka, kterou těleso neopouští, ale v nejrůznějších konotacích si s ní hraje. Takže vezmete-li i jednotlivé persóny, třeba konkrétně bicí Seana Reinerta, ač je jeho hra vlastně napůl jazz, ani v minimu nepostrádá sílu a údernost metalových bicích, jelikož ty základní rytmické struktury paternů jsou vždy zachovány. I tímto kdysi Cynic učarovali a nesmazatelně se zapsali do srdcí muzikantů, posluchačů…

Na jednu věc bych ale při zmínce o srdcích posluchačů neměl zapomenout a tou je neuvěřitelná upřímnost a hluboká emotivnost hudby Cynic. Ta je totiž vážně tvořena srdcem, protože proniknete-li, ze souladu hudba/zpěv/texty pochopíte, jak moc duchovní a intimní záležitostí Cynic jsou; už jen proto v minulosti nemohli pokračovat pod tímto jménem i přes nekončící žádosti „my chceme druhou desku“ a realizovali se v Portal ad. V jejich hudbě se tyto čtyři individuality opravdu odhalují každému nazí až na morek, nechávají pronikat do vlastních niter a sdílí s posluchači v jistém astrálním svazku vlastní emoce. A i toto je jedna z věcí, která mne na této formaci fascinuje. Kolikrát si díky totálnímu pohlcení uvědomím, že vlastně ani přímo neposlouchám, ale na tónech hudby si pluji kdesi v emočním kosmickém abstraktnu.

A jak je mým nedobrým zvykem, pomaličku se mi povídání natáhlo, ale snad jsem většinu důležitého v kostce uvedl, aniž bych se zastavoval u jednotlivých písní (nedejbože!). Hudba Cynic je prostě nadhudbou, čímsi božským, je to hudba, jenž obklopuje, jenž bez ustání prýští pozitivní energií a člověk ji (bez nadsázky) přímo cítí. Je to čirý extrakt hudební exprese, free-art-jazzového přístupu (třeba takových Mahavishnu Orchestra) v metalicky ucelených a do posledního detailu promyšlených formách. Jen třeba doufat, že další „děkuji“ budu moci vyřknout dříve než za dalších 15 let.

P.S.: Rád bych ještě zmínil, že při poslechu jsem se opravdu snažil zachovat si chladnou hlavu a zdravý odstup, protože i když by asi nikdo výsledek této review nečekal jinak, Traced in Air je opravdu bez žertu dokonalost, další div světa, něco, co zde navěky všem zůstane, něco, co kvete s každým dalším poslechem.