Konečně se Cave In dočkali a se svým albem se dostali z jim už zjevně těsné škatule „underground“. Otázka ale je, nakolik se s tím dokázali poprat a co z toho vlastně vzešlo. Jejich předcházející LP Jupiter bylo bezpochyby velkým albem, které po zásluze zaznamenala i širší veřejnost, a bylo víceméně jasné, že label Hydrahead bude Cave In pro další desku malý. No a nakonec evropské tour s Foo Fighters začátkem roku 2003 taky ukázalo, jak vysoko tahle kapela míří.
Abych byl upřímný, první poslech Antenny mě velice zklamal. To co jsem měl na Jupiteru snad nejraději – krystalicky čistý zvuk kytar, který dával vyniknout jednotlivým nápadům a tvořil často kontrapunkt specifickému zpěvu se na novince poněkud proměnil. V prvních písních se tváří vysloveně rockově, se silným vlivem právě třeba Foo Fighters, nebo takových Radiohead. Tahle poloha energických písní, postavená na rockových kytarách s refrény zpívanými velmi specifickým, mírně neurotickým hlasem, který dává nahrávce docela příjemný grunge nádech, je už opravdu po čertech vzdálená debutu Until Our Hearts Stop. Řekl bych, že je i o mnoho „mainstreamovější“ než Jupiter, který přitom přímočarostí vynikal. Cave-In zvuk se prostě naladil na popovější, ale taky kytarovější vlnu. Za zmínku určitě stojí, že v pozadí tohoto alba stojí Rich Costey (pracoval na albech Phillipa Glasse nebo Audioslave).
Ti, kteří se při páté písničce definitivně rozhodnou hodit Cave In do škatule pop (Beautiful Son zní snad až jako Suede!), budou asi stejně jako já zaskočení takřka 9 minutovým songem Seafrost. Kde tu najednou zůstala přímočarost? Prog-rockové kytary soupeří s pestrými bicími. Když vezmu tento vál za mezník, je druhá polovina alba mnohem suverénější, s více sóly, větší prostor dostávají bicí. Probíhá tu koketérie s velkolepým rockovým vyzněním (devátá Breath of Water), ale za sebe můžu říct, že ke konci alba (na albu je celkem 12 válů) už jsem byl tak přesycený stále tímtéž projevem, že ani nové a nové koláže nedokázaly osvěžit stále tutéž náladu. Foo Fighters, které mi Antenna opravdu intenzivně připomíná jsou o mnoho „nakopnutější“, což mi k danému stylu sedí víc, než melancholická atmosféra Cave In.

Pokud patříte k milovníkům těch nejtechničtějších linek, neuřvanějších vokálů, nejzboostrovnějších ž-ž-ž kytar, nebo rychlostních rekordů na bicí, na své si určitě nepřijdete. Stejně tak festival emocí a`la Jupiter tentokrát nebude rozpoután. Pokud ale fandíte kytarovým čárám (ten nejhlubší obdiv!), dokážete se naladit na náladu kapely a věřit, že do toho jdou upřímně, má vám Antenna co nabídnout. Co já vidím jako chybu je poněkud velké žánrové rozkročení, od popu, přes převládající rock, grunge, progres, metalové záblesky až k melodickým songům, kterým dominuje sladkobolný vokál Stephena Brodskeho. Je možné najít si tu klenoty (Rubber and Glue!), zaposlouchat se do propracovaných kytar, ale přesto cítím, že Cave In měli po Jupiteru našlápnuto mnohem výš. Ovšemže instrumentální výkony jsou vysoce nadprůměrné a sehranost je maximální, ale abych to vyjádřil zcela jasně – když jsem poslouchal Jupiter, žasnul jsem nad mnohostí nápadů a pestrostí alba, jednoduchou precizností a zároveň sevřeností. Antenně toho není mnoho co vytknout, ale žasnout asi nebudete.