Muziky je strašně moc a není fakt možné všechno, i třeba od vašeho oblíbeného labelu, stíhat. Takže se prostě stává, že vám jinak nahrávka, která z vás nadělá švestky, proklouzne mezi prsty jako většina životních šancí, když se člověk nerozhoduje dostatečně včas. Horší variantou, než jaká nastala mezi mnou a Italy Damned Spring Fragrantia, protože deska vyšla „už“ v červnu, ale je, pokud nahrávku/kapelu neobjevíte vůbec.

Když si Divergences pustíte, asi můžete s názorem, že nejde o nic nového, namítnout „takhle už to kapely dělaly, tohle už jsem slyšel.“ Potřeba je ale občas i rozlišovat a striktně nebazírovat na novotách a progresi a taky si uvědomit, že, ano, takhle už to kapely dělaly, ale ty „nejlepší“. Čili ty, které s něčím „jako první“ přišly a často ty, které bezbariérově spojují žánrově odlišné posluchače. Až po těchto přicházejí následovníci. Z nich ale většinu nepustíte do ucha, a když, druhým jdou často rovnou ven. Pak ale ještě zbývá malá hrstka těch, kteří, když už následují (inspirují se), to mají alespoň skvěle poskládané a prostě tak nějak v krvi, a ti, co ne jen kopírují a následují, ale snaží se nad muzikou i přemýšlet a nějak ji obohatit. A z těchto se pak někdy v budoucnu dokonce i ty „nejlepší“ kapely mohou stát. Co by taky člověk furt vymýšlel, že?

Začněme však mluvit konkrétně. Debut Taliánů sice může působit nenápadně a žánrovým fans zprvu znít až „obyčejně“, protože první, co vás napadne, jsou Ion Dissonance a War From a Harlots Mouth, ale stejnak mi už při prvním poslechu bylo jasný „kurva, tohle je mrda.“ Ten zvuk, to nasazení a intenzivní tlak a v podstatě neutuchající snaha kapely přes vás arogantně přejít, převálcovat vás a jít vám souvisle po krku nebo vám alespoň při úskocích šlapat na špičky. Divergences je – i zvukově – přísnost a diktát, a to jsou první dva atributy dobré a průbojné nahrávky. Jak vás takhle drapne, už nepustí. A dáte si jí znova.

A při těchhle dalších seznámení zjistíte, že Divergences na vás dokonává zkázu. DSF fakt znějí jak rozjetá, nezastavitelná parní lokomotiva. Spořádaně chaoticky (sic!) tlačí surové, mathově a nepravidelně pokrucované deathcore stěny („spořádanost“; math metal, deathcore), ale všechny hrany úmyslně nejsou dokonale obroušené, je tu prostor i pro uvolněnost a svobodu (hardcore), a proto má jejich zvuk i přes tu brutální sílu přirozenou autentičnost („chaotičnost“; mathcore). V podstatě si tohle celé volně přeložte jako „mozek vítězí nad srdcem“. DSF zkrátka mají otěže pevně v rukou, ale popouští je, a tak vám tenhle svůj bombardující křižník Deathcorekin přesně směřují přímo mezi oči.

Nahrávka ale i za použití termínu deathcore není vůbec tupá. Nejhybnější silou a propojovacím prvkem celé tvorby Italů je totiž klasické (no…), energické hácéčko (diktát), které je ale hozené do zvuku osmistrun a mathových breaků. Za příklad nechť poslouží třeba The Refusal Effect, Pariah nebo klipovka Drowned in Cyan - v podstatě jasná skladba, kdy je šlapavý hardcore se špetkou základní groove mathmetalové rytmiky roztržen masakrálním zvratem a mathcorovou pasáží. Když se ale do Divergences dál zaposloucháte, na to, jak nahrávka nejprve působí až ID/WfaHM následnicky (nezapomenout, že celá deska je nehorázný mosh, už jen pro její živelnost a energii se jí vyplatí poslouchat!), začnete na ní nacházet i místečka, ke kterým „ten kopírák“ rozhodně nepřiložíte; třeba DMZ, Heritage nebo prostředek A Common Tragedy. Takže ano, vracím se k úvodu, Damned Spring Fragrantia zařazuji přesně do hrstky těch kapel, které jen slepě nekopírují a nenásledují, ale snaží se nad muzikou přemýšlet a něco od sebe samých jí i dát.

Co z nich jednou bude, neprorokuji, a ani netvrdím, že toto album je nějaký milník, má prostě dostatek funkčních nápadů a sílu a sedlo mi, ale že jejich čtvrteční koncert, který se uskuteční za účasti dalších tří prog/math/tech kapel, bude destrukce, jakou Exit-us poznal jen na rozlučkovém vystoupení WFAHM loni na podzim, za to dávám ruku do ohně. Tenhle palcát, prověřený na Euroblastu i UK Tech Festu, je totiž mířen přesně. Přijďte, bude bugr!