Letošní pozdrav z Vyškova je opravdu něco! Hned první tóny (pominu-li krátké startovací – a to doslova – intro) mi vyrazily dech: „Do řitě, to je zvuk jak břeh!“ Takhle natlakovaný a čitelný zvuk s klidem snese srovnání se zbytkem světa. Hudební obsah baletí na hraně rocku a metalu v mainstreamových piškotách. DG se zdatně prezentují jak v odlehčených klidnějších pasážích a mezihrách, tak v řízných těžších náložích, co v pohodě donutí obecenstvo do rytmu poklepávat tím, čím kdo chce. Klasické nástrojové složení kytara-basa-bubínek doplňují klávesy (všemožné barvy a vyznění) a další hrátky (smyčky, skrečování), což umocňuje hudební emocionálno a dodává skladbám patřičnou gradaci a dynamiku. A i když jsem zmínil celkové mainstreamové vyznění materiálu, jedná se jen o lehký dotyk. Hlavní vysílací čas radií rozhodně Gamballům nehrozí.

Textová složka je kapitolou sama pro sebe. Břitké a lehce dekadentní české texty v sobě ukrývají tvůrcova léta „dřiny a odříkání“. Osobně sice stavím muziku nad slova (platí obecně), ale poslouchat a babrat se v této poezii je pro mne příjemným zážitkem. Tím se dostávám k hrdlu, které nám tyto životní postoje sděluje. A přesně tady bych viděl paralelu s mottem, který tuto desku doprovází: „Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš“. A stejně tak jako je hudba proměnlivá a přinášející zvraty, tak také zpěv osciluje od hrubého chlapáckého řevu, přes civilní projev (často až afektovaný), deklamaci, až po hlas prohnaný přes deformující krabičky. Jenže u muziky mi tahle rozmanitost nevadí, kdežto u vokál mi to chvílemi i vadí. V podstatě co song, to jiný hlasový projev, což trochu trhá celistvost desky. Jasně, pořád to zpívá jeden Desed (hergot, tak kolik?)… Na druhou stranu oceňuji jeho rejstřík, protože já tam chvílemi slyším i zpěváky odlišných žánrů – Bohouš Josef a trochu taky Dan Bárta – a to se prostě hodnotit musí.

Celkově nelze jinak než toto dílko pochválit a doporučit ostatním konzumujícím. Písně mají spád, pěkně jim to šlape, hitovost refrénů je bez debat, zvuk je perfektní. Samotná struktura songů není nijak komplikovaná (i to přispívá k tomu, že hodně rychle lezou pod kůži) a právě díky použití kláves, smyček apod. získávají na košatosti. Možná jen skladby na konci ztrácí dech a svižnost těch na začátku. Hudba baví a texty pobaví, takže všechno je v pořádku. A pořádek musí být…

Na závěr si neodpustím osobní poznámku: Nemyslím si, že pro případný úspěch v zahraničí je nezbytně nutné mít anglické texty. Vždyť to, že je slovům rozumět, ještě neznamená automaticky úspěch. Mohla by to být ztráta osobitosti, typického výrazu, ale i jisté výjimečnosti oproti kupě „angličtinářů“. Něco obdobného nakonec tvrdil i Jaz Coleman v rozhovoru pro jeden celostátní deník. Takže držím palce v dalším vývoji.