pojmenovat album po jatkách na dětské sny o popových hvězdičkách v době, kdy se nejsledovanější domácí televizní soutěží ohání každý, kdo udrží pero, moč a myšlenku, je krok přinejmenším odvážný. aby dával smysl, musel by být mostem k v jakémkoli směru nevšednímu pohledu nebo k alespoň náznakem neotřelé nadsázce.

ani jednoho se v případě nejznámější kapely z města vyškovských patoků bohužel nedočkáte. výběr názvu je stejně nešťastný jako úkrok od nápadu přednášet texty ve vlastním – fiktivním – jazyce.

český posluchač nikdy kdovíjakou literární úrovní neoplýval (není lepší důkaz, než že blackmoonovy doslova vepřové výpečky jsou předkládány jako poklady div ne hodné kryla, halase nebo seiferta) a i texty v domácí hudbě (zdaleka ne jen rockové) až na výjimky odjakživa hrály zcela odlišnou roli, než za hranicemi (stačí se zamyslet nad frekvencí otázek typu „o čem zpíváte?“ v domácím tisku). i na nuzné domácí poměry však slovní výpotky vyškovský představují nejsprostší suterén, odvar z desetkrát vylouhovaného čajového pytlíku.

slovy jana rejžka by za některé z nich (refrén titulní písně „mý jméno je prázdnota“, obrat „v hypnóze slávy trochu něhy hledá“ z téže skladby a další perly bych nechal tesat do kamene…) „u nás v hospodě na růžku dostal půllitrem do hlavy!“

výjimečný vypravěčský talent velikosti prousta nebo genialitu zkratky reprezentovanou řekněme joycem od české kapely opravdu neočekávám. jakous takous úroveň, která texty dark na této desce obešla mílovým obloukem, ale ano.

a je to nanejvýš škoda, protože od minulé desky se kapele podařilo udělal poctivý krok vpřed. hudební výraz se opět posunul a pokud v souvislosti s novinkou zazněla škatulka nu-metal, není zcela od věci. už u první skladby si nelze nevšimnout paralel s korn: výrazná, dopředu vysunutá basa; (zvukově) na domácí poměry až nečekaně pestré kytary, hrající si s všemožnými krabičkami; plus proměnlivý zpěv vymršťující se do stále jiných poloh. několik dalších písní střižených podle stejného kopyta patří nejen k vrcholům desky, ale i k tomu nejlepšímu, co se kdy v české kotlině v příbuzném žánru urodilo.

nebyl by to snad ani dark, kdyby celá věc neměla háček. mezi písně se bohužel vkradlo několik, které by slavily úspěch na upoceném parketu na sobotní zábavě kdesi v sokolovně na návsi u rybníčka. řeč je o titulní skladbě, stejně jako o několika dalších, ukázkově plochých, přízemních, hudebně nejobyčejněj ších písničkách bez jakéhokoli momentu překvapení, ve srovnání s kterými představuje i tvorba ládi křížka nevysychající studnicí invence.

naštěstí alespoň v rovině zvukové není pro kompliment třeba chodit daleko. stáňa valášek potvrdil, proč patří k domácí špičce, která dokáže držet krok s děním za hranicemi. zvuk je nádherně plný, oblý, kytary jsou výstavní. výborná je basa, pokulhává elektronická složka, byť že smyčky zní roztomile archaicky, je více otázkou autorů, než studiového dohledu.

pokud se o dárcích nejpozději od druhého alba hovoří coby o kontroverzní kapele, novinka tento dost možná nechtěný titul potvrzuje. nebýt několika přebytečných písní, na které autoři za pár let rádi zapomenou, a především místy opravdu hloupých textů, mohlo album dopadnout tisíckrát lépe. vyměnit jazyk obyvatele jiné galaxie, ve kterém nerozeznáte dětské žvatlání od rozsudku smrti, za češtinu, kde vám za uši tahá každé přes koleno násilně ohnuté slůvko, se nevyplácí.