Švédští tvrďáci Darkane mají od konce října 2008 na svém kontě již pět desek. Ta nejnovější nese název Demonic Art a pro mne bylo zásadní otázkou, zda si dokáží poradit s odchodem výrazného a expresivního zpěváka Andrease Sydowa a především jestli se dokážou hnout z místa. Od dokonalého Insanity (2001) to jde s kapelou zlehoulinka z kopce; skupina vytrvalePosluchač uvyklý moderním thrashovým standardům á la Skandinávie bude hýkat rozkoší, neznalé auditorium si zajisté do deníčku nadšeně napíše nové jméno, člověk znalý tvorby Darkane bude nejspíše zívat nudou.trvá na svém rukopisu, z něhož nechce nic měnit. Notovou partituru užívají přes kopírák a lze čekat její brzké prodření. A od těch lepších kapel toho člověk holt čeká a chce víc, že?

Jejdanánku, zlá předtucha se vyplnila. Posluchač uvyklý moderním thrashovým standardům á la Skandinávie bude hýkat rozkoší, neznalé auditorium si zajisté do deníčku nadšeně napíše nové jméno, člověk znalý tvorby Darkane bude nejspíše zívat nudou. Aby bylo upřímnosti učiněno za dost, autor tohoto textu patří do třetí zmíněné skupiny. On samotný si sám klade otázku, jak na tom jsou švédští souputníci, například takoví The Haunted nebo Soilwork. A hle, analogie je na světě. Kapely se zavedeným rukopisem to navíc v takto jasně definovaném žánru mají těžké – mantinely žánrů je svírají čím dál víc a přetěžko s nimi hnout. Vlastně se nedá hovořit o vyčichlosti, jen není kam jít dál. Inspirace je stále tatáž: klasický metal osmdesátých let, zlatá studnice nejryzejšího thrashe, zasekaná moderna á la Meshuggah, kapela to tak cítí a chce v tom pokračovat (sám Malmström přiznává, že ani žádnou novou hudbu neposlouchá). Je tu však jedna zásadní skutečnost, která jasně hovoří pro Darkane – muzikantů se nedotkla metalcorová stádovitost (stará dobrá Evropa) a soubor i nadále bezpečně poznáme. Jak ostatně Peter Wildoer v jednom internetovém rozhovoru zmiňuje, na experimenty si členové vyhradili vlastní projekty, kde ať si třeba hrají na xylofon.

Není mnoho důvodů Demonic Art nijak sáhodlouze analyzovat, dramaturgie alba je velmi podobná těm předchozím. Na úvod opět symfonické intro - v duchu toho nejkýčovitějšího Hollywoodu - uvozující šlapavý hit Leaving Existence a tak dále a tak dále… Střídání temp a melodií, tvrdších slok a mocně nahallovaných zpěvných refrénů; nikoliv však stavebných konstrukcí písniček. Něco málo k novému zpěvákovi Jensi Bromanovi (Construcdead, The Defaced), jenž si v Darkane odpěl svou premiéru. Ani ten nepředstavuje nějaký výraznější šok, barvou se velmi podobá předchozímu charismatickému křiklounovi Sydowovi. Insanity a Expanding Senses si vzal na paškál známý producent Daniel Bergstrand, následující dvojice desek Layers of Lies a novinková Demonic Art se pro změnu nahrávaly v Not Quite Studio v Helsinborgu. Demonic Art zní mnohem špinavěji než její předchůdci (opět mě napadá paralela s posledními Soilwork) a tento krunýř sedí o něco méně.

Takže co si počít s kvalitní žánrovou deskou, která však autorovi nedá nic, protože předchozí tři počiny to zvládly lépe a navíc v době vydání měly punc novosti? Lapidárně jsem to shrnul do čísla 7.25. Jsem však trochu rád, že jsem jí dal šanci vykrystalizovat a neunáhlil se rychlým odsouzením. Přesto jednoznačně dávám přednost návratové fošně Testament.