Rozhodně se netajím tím, že předchozí počin byl v mých uších zklamání. Přiznaná uhlazenost, uplakané „balady“ a celkově komerční šablony tak typické pro velké mainstreamové metalcore kapely z hudebních televizí působily hodně, řekněme, nepatřičně. Je ale potřeba říct, že v otěžích Darkest Hour to šlapalo a kvalitativně bez problémů zastíní hvězdičky MTV hitparád. Přiznám se, je to věc vkusu, který se nesetkal s tím mým, přesto jsem za takový (předchozí) počin rád, protože to dokazuje, jak je kapela variabilní - odehraného už něco má. Vlastně všechny ty halové metalcore uskupení se jimi mohou nechat proškolit.

Mnohem více jsem ocenil, když se dva roky nazpět ukázali v Praze a přehráli celé Undoing Ruin. Následně jsem pevně věřil v podobný tah s deskou Deliver Us. Místo toho přišel rok 2017 a s ním první singl z nové desky. Neměl jsem velká očekávání, ale pozornost si zajistila informace, že desku produkuje Kurt Ballou. V tuzemsku známý hlavně jako kytarista Converge, ale jeho rejstřík je úctyhodný - z posledních zářezů se dají jmenovat Russian Circles, před System of a Down předskakující Code Orange, mix (doslova) poslední desky The Dillinger Escape Plan a již zmíněná produkce této kolekce.

V jejich případě je to už vlastně normální věc. Posledních pět desek vyšlo vždy v jiné stáji a s jiným producentem, tentokrát byla kotva hozena u Southern Lord. Co to znamená tentokrát? Hned od prvních tónů je jasné, že DH zhrubli, neb Ballou novému materiálu vtiskl svůj charakteristický rukopis. Zvuk je mohutnější, zejména bicí jsou plnější a spolu s basou vytvářejí větší hloubku oproti plytké předchozí desce. Kytary nejsou, konečně, vyhlazené a opět je z nich cítit nějaká ta špína. Darkest Hour tím získali větší hardcore vyznění a pro fanouška zvukového kabátu posledních Code Orange, Cult Leader nebo Nails to je vítaná změna.

st Hour ale nejsou jen hardcore. Vždy stáli na pomezí více stylů a po experimentu s prvoplánovým metalcorem na předchozí desce tentokrát deklarují návrat k deathmetalovým prvkům své tvorby. Hned od první skladby se uhání plnou rychlostí. Nahrávka má tempo. Když to Travis Orbin v druhém songu odpálí, člověk si říká, kde to posledních pár let vázlo. Celek působí hodně semknutě. Určitě tím dají vzpomenout na tři první desky. Je zde minimum prostoru na odpočinek. Většinou to je před sólováním, např. zpomalení ve skladbě The Flesh & The Flowers of Death. Samotné sólování nepostrádá punc poctivé melodické školy a v jejich podání se vždy jednalo o prvotřídní poctu švédskému pionýringu. Ostatně dokonalá souhra palby kopáků Travise a sóla vně skladby Another Headless Ruler of the Used mluví za vše. Tady se jde na jistotu. Projev vokalisty Johna Henryho taktéž nezůstává pozadu, což znamená, že kompletně vypustil čisté zpěvy. Kromě odříkaných pár slov v prvním singlu The Last of the Monuments nám dopřává potěšení z jeho charakteristického chrapláku a je jasným rozpoznávacím elementem kapely.

Každou novou desku poměřuji s jejich zásadním počinem Deliver Us a novinka k ní míří. Jde ale ještě dál až k počátku tvorby. Každopádně od zmíněné DU se jedná o nejlepší počin, budiž to značným příslibem pro zítřejší peklo na strahovském kopci.