„S materiálem problémy nejsou, hudby mám složeno dopředu na celej život, mám tracky, na kterejch jsem dělal, mám tolik hudby, prostě koncepty, nápady, začátky skladeb, no a pak mám čtyři alba, co se mi válí na disku. Jen se musím rozhodnout, kdy je vydat.“ Tohle říkal před dvěma lety při poslední návštěvě Prahy Will Brooks alias MC Dälek. Otázkou zůstává, proč má návratové album Asphalt for Eden jen 38 minut a vedle prvního zářezu Negro Necro Nekros je nejkratší řadovou položkou v historii Dälek. Vypadá to, jakoby obnovená kapela chtěla vydat materiál co nejdříve a prolomit už tak dlouhé ticho jdoucí k albu Gutter Tactics. V pauze se kdysi nerozlučné duo Brooks - Alap Momin (známější pod pseudonymem Oktopus) rozdělilo a každý šel vlastní cestou. Brooks zůstal věrný svému projevu a s iconAclass vzdal hold hip-hopové staré škole první půle 90. let. Momin se vzdálil, a to jak stylem, tak geograficky. Pobyl v Berlíně, prozkoumával možnosti elektroniky, s MRC Riddims se zastavil dokonce i u nás v Ústí. A že už je hudebně jinde, naznačuje loňský, poměrně konvenční dance-techno zářez Round One, který vydal pod přezdívkou BKGD Audio.

Ale pojďme zpět k Dälek. Šest let uteklo jako voda. První vlaštovkou návratu byla píseň Police State is Nervous - píseň k soundtracku filmu Six Angry Women s nekompromisním tahem na bránu a Brooksovým flow připomíná spíš comeback do zlaté éry hip-hopu. Následující singl Masked Laughter (Nothing’s Left) jsou už ovšem Dälek  se vším všudy. „Je to pořád temný, tvrdý, ale je v tom něco, jak bych to řekl, skoro krásnýho. Jakože jo, pořád tam je hluk, ale líbí se mi, že se tam dá slyšet taková jako bolest spíš než vztek.“ Takhle před dvěma roky Brooks popisoval vlastní pocity z Asphalt for Eden, které ještě nebylo oficiálně na světě. Lepší popis netřeba hledat. Kde minulé počiny krájely hlavy jako pomyslná cirkulárka (např. úvod Culture for Dollars z Absence), tam je nahradila konejšivá, zasněná ambientní mlha. Trochu to připomíná hudební příběh Stars of the Lid – od burácivých hlukových stěn známých z debutu až po optimistický, sluncem prosvětlený pulzující zvuk opentlený smyčcovými nástroji. Asphalt for Eden svou introvertností asi nejvíc evokuje Abandoned Language, ale Brooks se neopakuje, jde dál. Beaty nelomcují místností, spíš jemně podupávají a decentně podporují melancholickou atmosféru, která prostupuje celou nahrávkou. Projev MC je naopak emocionálnější – raper mnohde přechází od někdejší klasické deklamace k vypjaté exaltovanosti, která je nejvíc patrná v Masked Laugher a závěrečné It Just Is.

Brooks v textech opět zdálky pozoruje, jak ve společnosti fungují kontrolní mechanismy, které udržují status quo vládnoucích elit. Mluví o nutnosti probuzení, jinak se dystopie známé ze sci-fi děl už brzy stane realitou. Azyl MC nachází v komunitě undergoundu, která podle něj může tlakům většinové společnosti lépe odolat. Nesuďme Brookse ovšem pouze jako zaníceného levičáka. Noise, kytary, hluková stěna, industrial, My Bloody Valentine. Dälek dokázali propojit hip-hop s ryze bělošskými žánry a moc epigonů nenašli. Brooks se sice inspiroval ve tvorbě Kevina Martina, následovníci tak radikální jako on nejsou (snad jen Moodie Black vyčnívají). I proto je třeba si Brookse za jeho integritu vážit. Sebereflexe rezonuje na Asphalt for Eden po textové stránce: 

„I bide my time observing details most overlook I'm that leather bound 1st edition older book.“ (Shattered)

„With Confident steps outpace these prominent men. Back to familiar frontiers ...it started again. 2015: I still script wit pen. Vision stay clear what's a skewed is life's lens. Always been true fuck all these false trends. Never gripped mics to make friends.“ (Critical)

Asphalt for Eden zprvu klame tělem - posluchač z předchozích nahrávek zvyklý na to, že bude zadušen sonickou masou a trýzněn hlukem, bude mluvit o vyměknutí. Zvukové podkresy jsou tentokrát minimalističtější, ohlodané na kost, stejně jako struktura skladeb. Mírná proměna stylu je však logická. Oktopuse nahradil Mike Manteca z Destructo Swarmbots, který se na desce produkčně podílel. Sedm písní navíc tentokrát nedoplňuje žádná noisová koláž jako na předchozích nahrávkách. Vzpomeňme třeba na krautrock/industriální inferno Black Smoke Rises (From Filthy Tongue of Gods and Griots), ambientní Köner (Absence), nebo Ligetim načichlá Lynch (Abandoned Language). Ne, Asphalt for Eden čítá uklidňující instrumentálku 6dB, která je po všech stránkách protikladem svých předchůdců.

Brooks se očividně nechce vracet do minulosti na 100 procent. Základnu Dälek sice ponechává totožnou, na plátno už nevrhá jen odstíny černé, ale i světlejší a hudebně teplejší barvy. Stárne? Uvidíme a hlavně uslyšíme, co bude dál. Trio už na letošní rok avizuje desku další, tentokrát pro Pattonův label Ipecac Recordings.