Milovník dobrého vína, básník temných vizí a chmur Devon Graves se opět po krátké odmlce hlásí s novým dílem A Lullaby for the Devil, kterým překonává počet desek, které vydal se svou předchozí kapelou Psychotic Waltz (4 vs 5), za kterou ale přeci jen kvalitativně o nějakých pár progresivních dílků stále pokulhává a nemění na tom nic ani aktuální ukolébavka. Usaďte se však pohodlně do křesla, není zapotřebí se desce vyhýbat a zbytečně ji prohlížet skrz prsty.
Hned úvodní Psychosphere příjemně šlape ve středním tempu s krásně klenutou basou, tu stavbou a aranžemi občas lehce upomínající Panteru, tu Queensrÿche blahé paměti let časně devadesátých. Dvojka Goodbye City Life již začíná napovídat, že se Devon tentokrát ve většíNení to špatná deska, takové ani Devon neumí. Jenom je to jaksi, vzato kolem a kolem, další deska DeadSoul Tribe. Dobrá, lehce nadprůměrná, neohromující, nevybočující, dá se říci rutinou načichlá řemeslná práce.míře bude spoléhat na klávesová dobarvování a snad i samply. Ale co to? Je tu další reminiscence a tentokrát zcela evidentní – Evergrey! Struktura, atmosféra, vše je přesně tak, jak to podávají tito (taktéž temnolyričtí) Švédi, ale přesto si Devon poradil i zde a krásně ze všeho vybruslil nástrojem, který je mu – vedle nezaměnitelného hlasu - nejvlastnější – flétnou. Here Come the Pigs není pocta tuzemským brusičům, ale v podstatě taková standardní temná DST klasika s povětšinou šeptavě deklamovaným textem, a mohla by se nacházet na jakékoliv předchozí desce, stejně jako Lost in You, která pro změnu představuje Devonům výškový rozsah, kdy jednotlivá slova protahuje a tím ještě více zdůrazňuje emocionální složku skladby. Ve Stairway to Nowhere je opět větší prostor dán klávesám, po gradační stránce rozhodně nejpodařenější věc, možná někomu vytanou na mysli i Pink Floyd. The Gosamer Strand otevírají klávesy, flétna, sólo si střihne i kytara. A jaké sólo! Jednomu by se až zachtělo někde na diskotéce začít obluzovat krásné slečny a vemlouvat se jim do přízně s vyhlídkou na brzkou kopulaci. Počítat však s takovýmto vývojem je vždy ošidné, stejně jako myslet si, že jednotvárný vývoj skladby připustí i DeadSoul Tribe. A tady musím poprvé zajásat, zatleskat a vztyčit všechny palce vzhůru. Skladba desky a přitom ji táhne tak netradiční nástroj, jako je právě flétna. Za

takovýhle mazec by se nemusela stydět leckterá thrashmetalová kapela. A ve velkém stylu se pokračuje i dál se sedmičkou Any Sign at All – reminiscence na počáteční tvorbu kapely je evidentní, poprvé se dostavuje i toolovský pocit, jak ho je nejvýrazněji cítit na The January Tree. A opomenout bych neměl ani opět krásně zvonivou basu. Další na pořadu je takový „lyrický cajdáček“ Fear, který, nebýt v refrénu podpořen hammondkami, vyzní velmi zbytečně. Further Down má typicky sekanou DST rytmiku, krásná sóla, vše moderně zahuštěno samplíky… Jo, jo, zase to pěkně hraje. A jdeme do finále s ukolébavkou pro ďábla, šestiminutovým opusem, který všeobjímá výše řečené, ale v centru vnímání sedí pořád nějaký šotek a šeptá cosi o další vycpávce.
A Lullaby for the Devil není špatná deska, takové ani Devon neumí. Jenom je to jaksi, vzato kolem a kolem, další deska DeadSoul Tribe. Dobrá, lehce nadprůměrná, neohromující, nevybočující, dá se říci rutinou načichlá řemeslná práce. Pokud bude nálada, určitě se k ní rád vrátím, ale pokud se budu skutečně nechat chtít vnitřně „rozštípat“, tak sáhnu po osvědčených opusech… nebo půjdu rovnou k originálu. Ale to už je skutečně jiný příběh. Na 6.8 zvedám jenom kvůli The Gosamer Strand a Any Sign at All, jinak 6.5.