Riffy se správnou dávkou emocí, šťavnatý ale nepřezrálý. Loupeš, ale půlka šťávy ti nevyteče na zem, chuť je stejně sladká jako kyselá, ani náznakem se neblíží přezrále hnilobný cukernatosti, nesnaží se příliš podbízet ani tě přesvědčit, že v sobě má něco víc, nějakou nevídanou hloubku. Slyšíš tepající bicí a krásně zvonivou, hravou basu. Jsou to stížnosti, svět je špatnej, prohnilej, až se člověku dělá těžko. Slyšíš hutnou kytaru s lehce obroušeným ostřím, který se ale občas zařízne překvapivě hluboko. Bez přehnanýho afektu, bez zbytečného fňukání, nevíš, jestli máš bejt spíš smutnej nebo naštvanej, radši to smíchat dohromady. Slyšíš vypjatej řev a zpěv, někde tam na pomezí, ani jedno ani druhý, ale když už, tak spíš řev, vlastně dost řev. Na jednu stranu melancholie, smutek, na stranu druhou agrese a červeno před očima. Slyšíš (a tady budu nejistej, nevyznám se totiž) náznaky Engine Down nebo třeba Lack.

Na to, že je to dlouhohrající cédéčko, tak se vejde do pětadvaceti minut. Mohl bys bejt zklamanej, ale Deadverse za tu dobu stačej říct, co potřebujou. Tahle směs devadesátkovýho ema, indie a hardcore na písničky dlouhej čas nepotřebuje, když si chceš vylejt srdíčko tak rychle, dostat se přes dvě minuty je takřka hřích, přes tři určitě. Možná ti těch pětadvacet minut přijde krátkejch, možná ti to nepřijde nějak moc originální, možná bys chtěl struny víc napjatý, víc krve, ale ten poslech je nakonec stejně hrozně příjemnej. O čemž se budeš moct přesvědčit sedmnáctýho listopadu v pražským Cafe na Půl Cesty.