Nonkonformní, těžko zařaditelná záležitost jménem Deafheaven je a ještě dlouho bude pro mainstream příliš těžkým soustem. Ovšem na nezávislé scéně mezi alternativně laděnými metalisty, vyhledávajícími hudbu mimo hlavní proud, to je něco jiného, tam je tohle uskupení již nějakou dobu solidním pojmem.

Již debut Roads to Judah v roce 2011 na klubové scéně slušně rezonoval. Dvojka Sunbather pak následně znamenala definitivní průlom do povědomí a na dané poměry opravdový sukces. Kapelu v roce 2013 velebili už nejen osvícení novináři a hipsteři, ale přidávali se i některé zavedené autority. Album bodovalo v různých výročních top charts a Deafheaven byli pro nemalý okruh lidí senzace.

V roce 2015 tedy kapela vstupovala do studia s povinností dostát renomé a posunout se ze škatulky objev roku mezi ověřené a respektované alternativně metalové seskupení. Ptáte se, o co že to vlastně jde? No, zjednodušeně black metal. Ano, čistě technicky vzato hrají Deafheaven black, s nádechem post-metalu. Agresivní výplachy a hrdelní řev plus deviantní texty kapela kombinuje s melancholicky (post-rockově) laděným brnkáním a zasněnými shoegaze náladami. Určitě zajímavý mix. To ale samo o sobě není podstatné. Zajímavé je, jak k tomu metalu a tomu temnu Deafheaven přistupují. Jak jsou true metalové atributy jako agresivita, sypačky a skřehot v jejich podání pouze prostředkem (pomůckou) k dosažení cíle, ne výsledkem. Jak přesvědčivě umí své temné vize vyjádřit a vyhnout se přitom klišé. Znít neuchopitelně, jinak.

Mám-li novinku New Bermuda hudebně rozpitvat a srovnat s třeba s přelomovým Sunbather, tak hlavní asi je, že nové album je hudebně vyzrálejší, rozuměj konvenčnější. Kytary už jen nebzučí, ale i riffují a zní o poznání ostřeji. Harmonie jsou propracovanější, přechody mezi sypačkami a brnkáním více plynulé. Lepší je zvuk i produkce. Album je prostě více hudba, více metalová hudba. Deafheaven se prostě naučili hrát, což jim ale z pohledu jejich pověsti může uškodit. Paradoxně jim to totiž ubírá na výjimečnosti. Už to prostě není až tolik explicitní běs. Z mého pohledu, ale dobře, aktuálně jsou totiž podle mého ve stavu ideální kombinace. Kapela nevyměkla, stále je to mazec, ale přes něj se derou kupředu nápady, melodie. Je cítit snaha o propracovanost, kompozici. Úspěšná snaha mimochodem.

Na albu je pouze 5 položek, každá kolem devíti minut. Deafheaven ví, že umí delší skladby a drží se toho. Je to nakonec i jejich trademark. Úvod alba je (dle očekávání) drsnější, v prvních třech kusech převažují ony extrémní palby, kdy zběsilé tempo bicích a hrdelní řev dominují. Zhruba v polovině alba se však karta obrací. Řev častěji ustupuje do pozadí, tempo se častěji zvolňuje a kapela agresivitu více prokládá post-rockově vyklidněnými pasážemi. Podle mě je to akorát včas. Nemělo by smysl hrotit extrémní peklo dalších dvacet minut, takto je deska vyvážená, poslouchatelná v celé své délce. A navíc, Deafheaven ten post-rock kupodivu umí. Come Back je z tohoto pohledu hotová lahůdka.

Jak jsem tedy psal výše, jestli bylo potřeba silným albem potvrdit renomé, nelze konstatovat nic jiného, než že se to těmto „emo blackerům“ podařilo. Kapela pokročila vpřed a přitom neztratila své charisma. Na albu velice umně zkřížila temnotu s melodiemi, agresivitu s melancholií a výsledkem je jejich dosud nejlepší album. Deafheaven se v „Bermudském trojúhelníku“ neztratili, naopak, vykoplo je to ještě výš. Jsem zvědavý, co bude dál…