Na začátek pár hřejivejch slov. Král podsvětí, rozdávání karet, koulení pěťáků, kočendy a spacák, povídá pěkně sám Charles Manson, milej pán. Decentní intro, po kterým se rozvalí střední tempo, hutný minimalistický beaty, melodie utopená v hluku a ilegálních substancích. A pak rap. Rap ale není tak úplně správný slovo, moc milý, moc uspořádaný, nažehlenej límeček. Zapomeň na fracky s hladkou flow a perfektním frázováním, pokud nebolej hlasivky jde o hovno, a i když bolej, tak je to pořád hovno, musej krvácet. Řev na hranici opileckýho výtržnictví, řev na hranici artikulace, flow se podřizuje pravidlům pořádnýho nádechu, nádech se podřizuje pravidlům co nejvyšších decibelů. Divná věc tahle hudba, přemejšlíš, nepřemejšlej, čekej na druhej vál.

Druhej vál tě vykoupe. Ztrácíš pochybnosti o tom, co je a není, účel je jedinej, párty vole, párty. Tady a teď. Mizej povinnosti, mizej zábrany, mizí zejtřek. Naprosto nezastavitelnej beat podpořenej agresivníma samplama, do toho animální rap s vysokou kadencí a intenzitou. Potvrzuje se hned několik věcí – beaty má částečně na starosti Zach Hill a ten, pokud zrovna nepřehrává a myslí přímočařejc, dokáže vymyslet jedny z nejchytlavějších motivů na scéně. Plus pro Death Grips číslo jedna. Co se týče samplů, talent vymyslet melodie zakouřený hlukem a přitom ještě zvládnout přiznat lásku ke zvukům ze starejch digitálních her, to už od tohohle chlapíka taky nepřekvapí. Plus pro Death Grips číslo dva. Rap má na starosti MC Ride. Už jsem se rozplýval nahoře, tak jen rychlý zopakování. Emoce chtěj ven, rychle, hned a nahlas, víc nahlas, nejvíc nahlas. Bezprostřední až zvířecí, bílej prášek u nosu, adrenalin do žil. Po prvotním šoku z neotesaný syrovosti tě ale překvapí, jak chytře se MC doplňuje se spodkama a jak chytrý frázování zvládá i při maximálním využití hlasivek utáhnout. Navíc vše podpořený přiléhavajme textama, který krásně dokreslujou smysl týhle desky: srát na budoucnost, srát na minulost, alkohol, drogy, prcání, ukoj primitivní pudy a touhy. Těch pasáží, co vystihujou desku líp, než celá recenze je spousta, tak aspoň jednu.
 
Into the flame, into the fire,
with no regard for a thing,
fuck that I’m the lord of the game,
I rule this empire.
 
Vlastně dvě…
 
Fuck where you're from,
Fuck where you're goin,
It's all about where you're at.
 
Plus pro Death Grips čislo tři. Sečti plusy a máš před sebou velký kladný číslo. Exmilitary je deska, nad kterou nemá cenu dlouho přemejšlet. Přímej, krutej útok na nízký pudy, vymaž odpovědnost a racionální uvažování, důležitej je chtíč. Ukoj se. V rámci DIY tradice zadarmo třeba tady.