Jméno Lord Belial mělo v pekelných kruzích jednu dobu poměrně ceněný zvuk. Zejména první dvě desky (Kiss the Goat (1995) a Enter the Moonlight Gate (1997)) patřily ke zlatému fondu švédské scény. Následující výtvory už tak nějak zapadly do průměru a dosud poslední, osmá fošna The Black Curse, vyšla v roce 2008 bez nějakých halasných fanfár a oslavných chórů. Nejspíš už nebylo kam směřovat a kam se pohnout a tak byla kapela uložena k ledu. Na jejich troskách vzniklo nové jméno - DEATH TYRANT.

Z Belialových šiků byli rekrutováni chlapci Backelinovi - kytarista Dark a basák Bloodlord. K bicí baterii byl následně povolán Joakim Antonsson (alias Goat) známý mimo jiné ze stoličky Trident (na debutu se spolu s ním představili mimo jiné členové či ex-členové Necrophobic a Dissection). Další z bráchů Antonssonů (tady už chybí jenom bratři Pospíšilovi) se chopil druhé kytary a čtyřskladbové demo The Dark Abyss bylo v roce 2010 na světě. Aby byla sestava kompletní, doplnil ji později ještě Daniel Bornstrand se svým řevem a debutní velká deska je tak venku právě teď.

Cílová skupina je tedy dopředu jasně daná. Speciálně duch Dissection zde ucítíte tolikrát, že vás to bude buď štvát, nebo si naopak budete lebedit blahem. To už je otázka pohledu jednotlivce a jeho vztahu ke zmíněnému kultu. Ani milovníci Necrophobic zklámáni nebudou. Ona disekční složka je zde totiž neúnavně špikována chytlavými heavíkovými sóly, které všemu dodávají staroškolský punc. Samotnému mi tahle jistá nepůvodnost tvorby nevadí už z toho důvodu, že mne svého času právě pohrobci Dissection jako Soulreaper nebo zmíněný Trident docela zklamali. O to víc nyní potěšil Death Tyrant!

V mých očích je určitě plusem, že Belialovci tomu celému dodali černější punc. Místy je sice cítit jistá dřevní topornost co se aranží týče, ale vše je doháněno maximálním nasazením a nadšením. To je věc, kterou do nahrávky nikdy nedostanete násilím, ale když už tam je, je to poloviční výhra. Těžko potom láteřit nad zvony v intru, případně nad názvy songů typu Pandemonium či Baphomet. Závody v originalitě tahle deska nevyhraje, ale o to tu nikomu evidentně ani nešlo. Nezřídka je do celku zapasováno vydrnkávání akustické kytary. Vše s citem jako to svého času uměl Jon Nödtveidt a spol. Stejně tak se neomrzí ona zmíněná sóla, která jsou si vcelku podobná, ale i tak stále zábavná. Jinak je celá deska svižná a nikterak komplikovaná. Když tak poslouchám zas a znova Ixion – the Fallen King of the Laphits, je to zkrátka reinkarnovaný Dissection a hotovo. A začátek The End? Where Dead Angels Lie jak z partesu… Naštěstí mají však za ty roky hraní zúčastnění muzikanti taky svůj rukopis, kterým vždy včas vybruslí, aby se vše ještě udrželo v hranicích dobrého vkusu.

I když se člověk na celou placku podívá objektivně a uzná, že ne všechno je úžasné a dokonalé, stále převládá dobrý pocit z poctivě odvedené práce. Žádné moderní hyperblasty. Klepačky zní jako když mydlíte prakerem do koberce, ale o to je to všechno intenzivnější a všude kolem hlavy se člověku vznášejí mračna špíny a nečistot. A v tom humusmraku se zjeví hrdina ve šponovkách a s široce rozkročenýma nohama, který sází jedno heroické sólo za druhým. Samozřejmě se to neobejde bez pekelného bublání. Nenávistný řev zcela v duchu nekrofobní tradice je tu taky. A pokud snad hledáte nějaký progres, hledejte dál, ale jinde. Tohle je rouhavý black/death metal v nejlepší švédské tradici!