Defeated Sanity novinku stejně jako předchozí alba nahráli v Soundforge Studios v Berlíně. Zapomeňte na kanál z Psalms of the Moribund a na extrémně chlupatý kytary. Tady je zvuk čistší, kytary trochu tlumený, basa a bicí maj víc prostoru. Žádný extra bahno ani novodobá metrosexuální přečištěnost. Hodně nasranej vosí roj. Consume the Forskaken s utopenějšíma kytarama. Zvuk, co drtí jako prase, až zapomenete na globální oteplování sužující BDM scénu od Kalifornie po Olomouc.

Vokály tady obstaral (imho lehce přeceňovanej) A.J. Magana, kterej nablinkal Consume the Forskaken klasiků Disgorge. Sice nedosahuje kvalit gutturálních slavíků jako je Matti Way nebo Joe Wolfe, ale odvedl tady slušnou práci. Je míň kanální než Jens Staschel, ale mnohem energičtější, což se k týhle desce mnohem víc hodí.

Oproti předchozí desce tu máme zlepšení po vokální a zvukový stránce, ale v něčem jsme si pohoršili… Chybí tu fotřík. Předchozí počiny zdobila kytarová práce Lilleho taťuldy (dnes už patrně šedesátníka) Wolfganga Teskeho. Tenhle jazzman byl společně se synátorem největší devízou tohohle spolku. Po jeho odchodu pokračujou Defeated Sanity už jen s jednou kytarou, což si vybralo svou daň na kytarovejch linkách. Zbylej kytarista Christian Kúhn se sice činí, silový a brutal pasáže mu jdou líp, ale tentokrát se musíme obejít bez těch největších kytarovejch prasečinek.

Ale ostatní hráči vám to vynahraděj. Jacob Schmidt předtim hrál v math partičce a je to znát. Takhle hustou basu jsem v BDM snad ještě neslyšel. Lille Gruber? To je kapitola sama pro sebe. Jeden z nejlepších hráčů v death metalu a ještě lepší bubeník-skladatel. Vzpomínáte, jak se Bizzaro rozplýval nad Romainem Goulonem v recce na Disavowed? Tohle je podobnej případ aneb všechno, co si od brutal deathovýho drummera můžete přát a ještě něco navíc. Chytrý sypačky (nečekejte žádný minutový trrrrr), ultra-groovy silový pasáže, crypto-úprky a jako třešnička na dortu dost najazzlejch sólíček. Se svejma partama si vyhraje jako nikdo. Jeho hra má drive a ksicht, což se v době sterilních sypačů cení dvojnásob. Dočkáte se i několika sólíček na bicí a v prvním songu (intro nepočítám) Consumed by Repugnance sóluje rytmická sekce společně.

Celá deska zní tak trochu jako „the best of BDM aneb college of brutal knowledge“. Zpěv, zvuk a drtící pasáže (viz začátek Engulfed in Excruciation): techničtější Disgorge. Běhačky s basovejma vyhrávkama (viz třeba začátek Salacious Affinity): Cryptopsy. Technický propletence: najazzlý Malignancy. Groovy pasáže: Entorturement nebo jiný špičky NYDM z konce tisíciletí. Slamy: tady je to trochu složitější. Nabízí se přirovnání k Devourment, ale u Defeated Sanity jsou slamy mnohem energičtější a cca stokrát zábavnější než u ostatních slamming brutálů. Bavoráci je prokládaj vyhrávkama, podkládaj rytmickým magořením a maximalizujou tak jejich efekt. Oproti minulý desce jsou ty slamy víc do Suffo. No a párkrát zaslechnete Gorguts. (Pokud chcete Gorguts-worship, tak zkuste Expectoration of Fear z Promo 2000, který pod názvem The Parasite vyšlo coby split s Poppy Seed Grinder).

Chapters je logickým následovníkem Psalms. Ano, zní to jako jiná kapela, ale to hlavně díky zvuku a zpěvu. Postupy zůstaly víceméně stejný. Trošku pročistili kytary, přihustili rytmiku a natlakovali pomalejší pasáže (více NYDM méně TXDM ;-). A teď, co je lepší? Psalms of the Moribund nebo Chapters of Repugnance? Hodně lidí dá přednost brutalitě a technice Psalms, ale já preferuju drtící tlak a groove z Chapters. Nicméně, moje dvě nejoblíbenější skladby Salacious Affinity a Engulfed in Excruciation kapela složila hned po Psalms.

U Defeated Sanity je opravdu znát, že si dali na skládání záležet. Hlavním důvodem, proč jim stylově spřízněný kapely koukaj na záda, není technika, ale songwriting. Podle toho, co sem četl, vyhoděj 90% motivů a použijou jen ty nejlepší. A to se vsadím, že by ty jejich vyhozený riffy furt převálcovaly většinu konkurence. Tady je každá pasáž deska doslova vypiplaná. Chytrá rytmika dává novej rozměr i provařenejm BDM postupům. Samotnýho mě překvapilo, kolik se toho dá z tohohle subžánru ještě vymáčknout…

Někde tuhle desku už řaděj mezi žánrovou klasiku jako She Lay Gutted nebo Rituals of Desecration a podle mě ani moc nepřeháněj. Už dlouho se mi nestalo, abych nějakou desku sjížděl denně několik měsíců (zhruba tak dlouho slibuju direkthorovi tuhle recenzi). Mrkněte, jak to dokážou rozbalit na pódiu nebo třeba jen ve zkušebně (videa pod reckou). U mě nejlepší BDM za posledních pár let.