O Defeated Sanity z Dojčlandu jsme tu už psali. Annal vychválil jejich předchozí desku a byli jsme i na koncertě, takže nemusím jakkoli sahat do jejich minulosti, abych vám kapelu přiblížil. Jen pro zopakování: Defeated Sanity hrají bdm, tedy styl nazývaný jako brutal death metal. Ale ouha! Bez jakéhokoli vysvětlení by tato takto nahozená škatulka byla pro tuhle kapelu dost úzká, až svazující. Jasně, Defeated Sanity hrají pořádně zahuštěnou bdm porci i s tunou slammingů, ale dovedete si představit, že já, jako milovník tech/prog metalů, bych tady mínil psát o téhle prázdné (Devourment namátkou) muzice?

Takže odhazuji stranou veškeré předsudky z uvedené škatulky a minimálně už potřetí (Passages Into Deformity je albem čtvrtým) se vnořuji do stěsnaného prostoru šílenství, bolestí, mutací a všech možných i nemožných smrtí. A že jich věru není málo. Passages Into Deformity je totiž hodně silné kafíčko. Hodně silné! Pro milovníky klasického žánru bude deska místy asi náročná, možná lehce nesrozumitelná a snad nekompaktní (materiál je hojně strukturovaný), pro ostatní posluchače tahle porce bude zas až moc extrémní a snad i pohlcena sama v sobě. Pohlcena v maximálně intenzivní brutalitě a dle jména celé sbírky plná zvrhlých kousků vedoucích k vaší deformaci. Neřku-li decimaci.

Materiál na desce je vskutku extrémní každým coulem a nenalézám na něm snad vteřinu, kde by kapela polevila byť jen o 1%. A to se na něm po celou jeho délku nenachází pouze jen sypačky, těžce hutné slamy a nelidský ryk. Jasně, Defeated Sanity s tímto silně pracují, aby ne, ale po pozornějším poslechu musí každému dojít, jak Defeated Sanity neuvěřitelně šlapou. („To maká.“ © Aran) A jak skvěle zde pro kapelu pracuje dynamika a strukturovanost skladeb. A také každého riffu, každého rytmu, snad vyjma toho naprosto nelidského ryku Konstantina (ex-Despondency). Ten sice často zní dost monotónně, ale k muzice sedí a nemám s ním, překvapivě, problém. Na několika místech jsou ve stereu ke slyšení jeho zdvojování (Verblendung) a i v té základní poloze lze jeho nuance, kdy jde ještě více do hloubek, utlumuje se nebo drásavě hrdelně syčí, rozpoznat. Ale pro vokál tuhle muziku pro nejotrlejší z nejotrlejších opravdu poslouchat nebudete.

Snad se mnou budete souhlasit, že brutal death, pokud jej nechcete hnát v techničtějších – vyšších – notách, je dost těžké udělat od konkurenčních spolků nějak výlučně nápaditý a probarvený. Defeated Sanity ale na Passages Into Deformity nápady nešetří, ačkoli si vystačují s omezeně nekompromisním výrazivem. Je pro mě tedy záhadou, jak v tom mohou být tak závratně úspěšní. Každá skladba (hymny jako Verblendung, Martyrium nebo Perspectives se stopáží 6:49 se nutně musí stát bdm pilíři!) krom dostatečně silných motivů, nečekaných zvratů a řádně nechutných groovů, které by rozhoupaly i panelák, obsahuje explozivní nástupy a momenty neuvěřitelně technické s drobnými pestřícími fineskami. Zasekávací slamy, které jsou do skladeb vsunuty neuvěřitelně citlivě, se v rámci svých bloků zpomalují a zrychlují a plynule, někdy jsou přes ně jen tak naloženy, přechází do hmatníkových běhů (skoro nikdy ve vyšších tónech, takže vyplouvají a na první poslech je není vždy jednoduché postřehnout). To samé bicí. Ale nejen tyhle dva nástroje společně, jednotlivci, včetně basy, která i v té hutnosti solidně přelézá přes celou tu stěnu, si to na nejrůznějších místech střílejí zvlášť sobě jakoby do protirytmů. Co ale dále tuhle kapelu dělá pořádně silnou a vymezuje ji z tupého tlumení hmatníku, je ten nejvražednější riffing – silný, chytlavý, úderný – a nápadité bubny (slyšeli jste již dříve v tomto ranku do skladby zakomponované bicí sólo?), které sahají snad pro všechny druhy klepaček, které existují a je tu několikero momentů, kdy se v rychlém sledu vystřídají šupem po sobě; sražená, sešívačka, blast i rytmizovaný gravity-blast.

Mohlo by se celkově zdát, že to Defeated masírují hlava nehlava, ale takhle celkově promyšlenou a koncentrovaně brutální desku, kde se neztrácí její tlak, jsem asi ještě neslyšel. Passages Info Deformity umí po svém vstřebat to nejsilnější ze Suffocation (síla riffu, nástupy), Disgorge (kontrolovaná zběsilost), Malignancy (extrémní technika) a starších Cannibal Corpse (rovnější riffy). Nebudete-li se orientovat, zaměřte se na práci bubeníka, jež by klidně mohl hrát jazzík (a taky že se to v jeho bubnování silně projevuje), ale metal mu jde snad ještě lépe. Jako na vodítku při jeho bubnování pochopíte, jak Defeated Sanity komplexní, vybudovaná a promyšlená brutalita jsou, aneb „Zabij mě něžně, ale ať to jasně cítím a je u toho hodně krve!“

Jsou prostě desky, u kterých po prvním poslechu poznáte, že už se k nim vracet nebudete a naopak samozřejmě i ty, u kterých už takhle na začátku roku víte, že nejenže v přehrávači zůstanou několik týdnů a měsíců, protože vás prostě sesmahly, ale dokonce že se bude jednat o záležitost hodnou umístění v ročním žebříčku. A mezi tyhle druhé Passages Into Deformity náleží.
 
PS: Pokud někomu bude vadit zvuk „pixla“-virblu, je to památeční jazzový kousek po Lilleho zesnulém otci, který s kapelou navíc hrával jako druhý kytarista.