Hardcore z New Yorku je styl, u kterýho už máš předem všechno nalajnovaný. Ať už si vezmeš Sick Of It All, Agnostic Front, Madball nebo další jim podobný, všichni jedou podle stejnejch pravidel, nehraje se na nějakou kreativitu jako spíš na atmosféru, na ventilaci nasranosti a frustrací. Akorát to prostě některý kapely v rámci mantinelů zvládaj líp, některý hůř. Důležitý je hlavně, aby to klukům šlo uvěřit, aby z toho bylo cejtit to přesvědčení, který tě strhne. To, co v tomhle žánru znamená okamžitej konec, je pachuť přetvářky na jazyku, tady honění hmatníků, důmyslný struktury skladeb a další hudební pochoutky nic nezachrání, protože pro ně není místo.

Defeater ale přece jen nehleděj pobožně na pravidla, i když je Lost Ground newyorskou HC scénou načichlý až do posledních nitek, výsledek má trochu jiný vyznění. Kde se klasika soustředí na předávání nasranýho zapálení a agresivního vylejvání frustrací, Defeater nemaj tak rudo před očima, agresivní riffáž střídaj melodie, nasrání střídá smutek a zoufalost. Písničky jsou jak hezký vzpomínky na věci, který se nevrátěj; na příjemnou putyku, místo, kde vyrostl obchoďák, na krásnej park, kterej je dneska zalitej betonem, na ranní cigárka předtím než plíce vypověděly službu, zkrátka na spoustu příjemnejch míst a chvil. Defeater jsou až nečekaně nostalgický a používaj k tomu správný prostředky. Zapomeň na moderní uřvaný hácéčka, který pro samou radikalitu už dávno zapomněli, co vlastně (svojí hudbou) chtěli říct. Z Lost Ground i přes moderní opečovanej zvuk okamžitě vycejtíš lásku ke starýmu hardcoru, to, že na něm pánové vyrostli a jsou do něj pořád stejně zapálený. Silný melodie okamžitě začínaj tahat za konce nervů, nasedáš, okamžité pumpování srdce naplno, zpocený triko, ze kterýho ždímáš emoce, přímá zátěž, činky do rukou a sklapovačky s nohama zaraženejma pod postel. Bez žádných kudrlinek, okolků a moderních serepetiček, rukama vole!

Zkratka minulýho odstavce by vypadala asi takhle: Defeater přinášej poctivej, staromilskej, emotivní hardcore. Hezký melodie, typicky šlapavý riffy a k tomu zapálení, jaký se u současnejch kapel tohohle střihu bohužel už moc nevidí. Co chtít po hardcoru víc.