Něco na těch Deftones je, říkám si při opakovaném poslechu jejich desek. Na téma „co konkrétně“ již byly popsány kilometry papíru, já vás toho tentokrát ušetřím. Jejich tvorbou od počátků k dnešku jsem se věnoval při rozboru předchozí desky, pojďme se raději podívat do jejich žhavé současnosti.

Už se o tom napsalo dost a dost, tudíž jen telegraficky: basák Chi Cheng se 4. listopadu 2008 přimotal do těžké dopravní nehody, kterou sice přežil, ale dosud zůstává v péči lékařů, kterým se podařilo ho z toho nejhoršího – kómatu – vysekat. Další jeho léčba bude zdlouhavá a nejspíš i pěkně drahá. Co zbytek kapely? Původně zamýšlená šestá deska Eros s údajně velmi experimentálním potenciálem zůstává u ledu, kapela laboruje nad rozpadem. Nakonec se najde řešení: Sergio Vega (ex-Quicksand) „dočasně“ zaskočí za Chenga a v druhé polovině loňského roku se kapela šest měsíců lopotí na vzniku Diamond Eyes.

Výsledek zase stojí za to. Neobyčejně konstantní kvalitativní úroveň desek od White Pony zůstává udržena. Od této přelomové desky nemají Deftones konkurenci, jsou vzdálení nu-metalové smečce, zároveň si udržují odstup i od dalších popových a rockových žánrů. Výsledný tvar je originální, unikátní, těžko definitivně zařaditelný.

Každá deska Deftones je tak trochu jiná a vhodná pro trochu jinou náladu; neurčitě psychedelickou (White Pony), hystericky agresivní (Deftones), zasněně odpočinkovou (Saturday Night Wrist). Novinka Diamond Eyes má určitě nejblíže k předchozí placce; agrese již vychladla, zbyl jen odlesk dávné nepříčetnosti v podobě tíživých podladěných riffů a implicitně tísnivé atmosféry. Novinka ubrala na „načančanosti“ předchozí Saturday Night Wrist a je o něco syrovější, za což může vděčit hodně ostrému zvuku Carpenterovy kytary. Mnohde se mluví až o návratu k Around the Fur, ale až tak fatální rekapitulací deska nesmrdí. Členové kalifornského kvintetu jsou o třináct let starší, toť zřejmý fakt. Kapela si ze čtyř předchozích desek bere kus jejich vyhraněnosti a jejich dílčí ingredience přimíchává do celkového aroma.

Už jsem něco podobného psal u Saturday Night Wrist; Deftones do sebe zasazují dva protikladné světy – jeden křehce intimní podpořený lkavým projevem Morena, postrockovým oparem, shoegazem a místy až ambientní atmosférou, což je práce DJe Franka Delgada (na jeho práci se doporučuji zaměřit). Proti tomu stojí podladěný kytarový riffostroj metalisty Carpentera a nad ním čnějící mohutné a prostorové bicí. Na tohle mají Deftones patent. Někdy si při poslechu dvou posledních alb Deftones říkám, že takhle nějak by zněli Sonic Youth nebo My Bloody Valentine, kdyby byli víc emo a dali si u svých počinů více záležet na produkční stránce. Rovněž vliv The Cure je více než zřejmý. Kytarová scéna stále nese – byť nepřímo – své plody.

Souboj těchto dvou pólů je organický, je zahrnutý přímo do vnitřností každé písně, každého riffu, každého detailu. Kupříkladu You’ve Seen the Butcher: mocná kytarová kila upomínající na hutnost pionýrů Black Sabbath se v průběhu songu metamorfují do téměř bluesového feelingu (refrén) s melodickým vokálním „vrškem“.

Kazy alba? Prvotní dojem z písniček shazuje jejich obyčejnost. Podotýkám, že zdánlivá. Pronikání do jedenáctiskladbového kompletu odhalí jejich důmyslnou propracovanost. Co však i po desítkách poslechů zůstalo, je zklamání z absentující nitě provazující písničky dohromady. Trio prvních songů to chce do auditoria narvat hned z „první“ a o víc se nezajímá (případ třetí CMND/CTRL). Vadí to? Písně jsou rovněž kratší než obvykle, zároveň však – jako vždy – stojí a padají s vokálním výkonem Morena, jenž podobně jako u souputníků Korn tvoří hlavní poznávací znamení kapely.

Desky Deftones jsou navzdory své kovovosti podivuhodně intimní a přes jistou „alternativnost“ (tj. chuti dělat věci trochu jinak) stále v podstatě mainstreamoví. Zvláštní. Je to jako s Radiohead a jejich historií – i když je poznáte po první sekundě, zjišťujete, že tvar písní se neustále proměňuje. I přes výroky, že Diamond Eyes má mít optimistické vyznění, zde opět hraje prim jistá melancholie, což se projeví hnedle v druhém nápadu první a rovněž i titulní skladby. Stokrát ne, optimismus je metlou lidstva (zkomolená parafráze), Deftones jsou doma v hájemství mollových akordů. Ne že by si výše řečené odporovalo, schválně si poslechněte hitovky Beauty School a Sextape. I přes jejich decentně truchlící charakter vylézá na povrch vnitřní nadějeplnost a víra v lepší zítřky. Vskutku podivné.

Jako vždy, i Diamond Eyes klame tělem. Pod syrovou slupkou naleznete emotivní písně, které člověka pohladí po tváři (nádherná Risk), jindy ho zas elegicky rozesmutní. Právě takový je závěr desky. Podobně jako její úvod, i dva poslední kusy jsou naladěny na podobnou strunu. Večerní světlo, padající slunce za horizont, šum stromů, to vše pozorující vlhnoucí oči. Proč vlhnoucí? To nikdo neví. A ani následující poslech to nepoví.