Dlouhé pobyty kapel, které se díky svému úspěchu staly takříkajíc institucemi, v hudebních studiích, nekonečné tvoření, jamování, aranžování – to vše se stalo jaksi příznačné pro hudební tvorbu od sklonku sedmdesátých let. Náklady na produkci narostly, s tím šla ruku v ruce i následná snaha je dostat zpět pomocí nekonečných turné a nových obchodních strategií. Pink Floyd, Metallica, Guns’N’Roses (budou vůbec?). Je to zvláštní fenomén spjatý s osobními problémy uvnitř hudebních seskupení, ponorkové nemoci, psychického tlaku a tvůrčích invencí. Deftones trvalo nahrát poslední desku téměř dva roky (s pauzou), přičemž prošli pěti studii. Podařilo se jim překonat klinickou smrt, nerozpadli se, přežili souboj dvou silných tvůrčích individualit (lépe řečeno China Morena a zbytku kapely) a 31. října roku 2006 vydávají prozatím poslední desku pod názvem, který značí znecitlivělou přeleželou ruku osoby, jež usne po sobotním tahu.
Deftones jsou vůbec spjati s ulicí víc než je zdrávo. Kytarista Stephen Carpenter byl v mládí sražen autem a svůj skateboard musel pověsit nějaký čas na

hřebík. Ovšem to ho zavedlo ke kytaře. Deftones brali všechny možné příležitosti kde hrát – chudobince nebyly výjimkou. Městské prostředí Sacramenta je taktéž sugestivně zobrazeno ve videoklipu k písni Bored. Mimochodem, texty k písním často referují o alkoholu, titul White Pony je mimojiné označení pro kokain.
Deftones, přestože sklidili úspěch již s prvními dvěmi alby, která jsou mnohými fanoušky považována za základnu nu-metalu, zaujali i nemetalovou kritiku až třetím albem White Pony. K dunivé rytmice a noisové kytaře se ve zvláštní symbióze připojilo podbarvení „mollovými klávesami“, samply, triphopem, do struktur skladeb se zakomponovaly atributy dream popu. A především: talent zpěváka China Morena se zde projevil naplno – nezaměnitelnou barvou a emocemi prosáklého hlasu i co se týče promyšlené kultivované lyriky postavené na prchavosti dojmů namísto jejich racionálního rozebírání (viz např. Minerva z následující desky). Moreno nepůsobí jako pouhý interpret, je spíše jakýmsi průvodcem po vyprahlé půdě světa Deftones. Jeho dramatický styl přednesu je prodchnutý sugestivností vlastní rozervanosti, prázdnoty a zdevastované duše. Chlast, závislost na drogách, smrt, partnerské rozchody.
A jak popsat hudbu Deftones? Je pro ni příznačná jakási neuchopitelná hypnóza; ta se dociluje prostředky jakési ubíjející monotónnosti, nemelodičnosti. Není podstatný počet hudebních nápadů, píseň je někdy extrémním případem jednoho opakujícího se motivu. Skladbu je tedy třeba vnímat jako hru s aranží, prostupováním atmosférou nebo důkladným zkoumáním záhybů a okrajů textů. Napadá mne ideová souvislost s prvním dílem Gončarova románu Oblomov; na pozadí jednoho líného dopoledne, kdy se hrdina pouze převaluje na posteli a přijímá návštěvy, se odehrává příběh zmařeného života. Jinými slovy: i za nudou se často skrývá vnitřní drama, jen odhalit původ a usměrnit proud vnímání k jeho zdroji.
Deftones častým experimentováním se zvukovou paletou zakomponovali do svého soundu charakteristickou psychedelickou „shoegaze“ rozplizlost, ale i přesto zůstávají nadále heavy. Na výsledném znění se měrou největší nakonec podílel zvukový génius Terry Date, jenž umně vypíchl jedinečnost Deftones. Co se týče předposlední řadovky zvané Deftones; hlavním skladatelem zde byl kytarista Stephen Carpenter a deska je tudíž nejtvrdším zářezem v historii kapely. Na jeho spolupráci s Chinem však stojí a padá celá koncepce postavená na metodě „cukru a biče“. Opravdu, skladby po sobě následující spolu ostře kontrastují (jak tvrdostí, tak i melodikou) a osvědčeným způsobem budují vnitřní dynamiku alba.
Co říci k Saturday Night Wrist. Natáčení předcházelo vydání CD Chinovy kapely Team Sleep, kde poukázal na nemetalové aspekty jeho tvorby. Možná i to se odrazilo i na výsledném znění poslední desky Deftones. I když Deftones stále působí jako soudržný celek, je slyšet, kdo byl při skládání vůdčí osobností (to dokazuje i jeho angažování se jako druhý kytarista u většiny písní). SNW je výrazně melodičtější, spolu s tím i zasněnější. Moreno tentokrát ubral na hysterickém emotivním řevu a krásně zpívá. Doopravdy, kompozic s brutální silou na albu moc nenajdeme. Snad jen Rapture a Rats!Rats!Rats!, kde však dominuje ultramelodický refrén. Zato uplakaných se jich zde naskýtá...... Úvodní singl Hole in the Earth řadím po bok srdcervoucích hitů Minerva či Digital Bath. Úchvatný otvírák (podpořený neméně povedeným videoklipem), v němž se pojednává o vyrovnání se s koncem kapely a pro Deftones netradiční užití ¾ rytmu. Takovou skladbu mohou vymyslet jen oni. Klávesy jsou tentokrát chlácholivé, až konejšící, nenutí ke znepokojení, spíše napomáhají tulivému snění. Jako i v Cherry Waves. Ta je další ranou na solar pro nemocnou duši. Pozadí křičících dětí a v refrénu Morenovo „uuu----uuu----uuu----ůůůůůů“ – jako vystřižené z ukolébavky. Ovšem intimní text je zase dalším hřebíkem do rakve. Mohlo by se pokračovat dále, nicméně faktem zůstává, že Saturday Night Wrist je patrně nejsmutnější deskou, jakou kdy Deftones udělali. Možná, že i vlivem volby jiného producenta, Boba Ezrina (Pink Floyd, Peter Gabriel, Alice Cooper) spjatého přece jen s jinou muzikou.
Deftones se ani tentokrát nebáli přijít s něčím novým a dokázali, že na pomyslný vrchol současného alternativního metalu právem patří. Saturday Night Wrist je plná silných melodií, podaná neuchopitelným způsobem. Pomyslná srážka Cocteau Twins a Rollins Bandu. Výsledek si dosaďte sami.