Karty ven: nikdy jsem o Degredo před vydáním A Noite dos Tempos neslyšel a celej Aldebaran Circle, jak si skupina umělců kolem Occelensbrigg a Voemmr říká, šel dost mimo mě. Tihle hodně syroví blackoši pochází z centrální oblasti Portugalska (pohoří Sera da Eštrela znamená hvězdné hory, viď) a asi je to dost ovlivňuje. Název Aldebaran Circle si dali právě kvůli jistýmu mystickýmu spojení týhle hvězdy (v souhvězdí býka) s horou Torre.
Když to přetáhnu do českýho prostředí, neumím si představit 6 blackovejch projektů, který by tahaly inspiraci třeba z Jeseníků, a něco kloudnýho z toho vzešlo. No Portugalci jsou plodní dost neskutečně – jejich dohromady 9 projektů vydalo za poslední 3 roky zhruba 34 produktů. Hm. Je v tom nějaká kvalita? Podle mě Occelensbrigg a Voemmr se dá přinejmenším vyposlechnout, pokud nepotřebujete hi-fi produkci k hudebnímu zážitku, tak vám teď Degredo rád doporučím.
Když si uvědomím, že Noc časů je první velká deska Degredo, hned se musím ptát, jestli si tihle pasři neukousli moc velký sousto. Že by dokázali smysluplně pokrýt hodinu a čtvrt ve čtyřech písničkách? Předně – nejde vůbec o písničky. Hned se dostávám k hlavnímu nedorozumění ohledně Degredo – tohle totiž není nejen black metal, to vůbec není metal, nemá ani nic společnýho s rockem. Nedá se ani říct, že by to byl nějakej lo-fi raw black.
Degredo je ambientní drone, nebo chceš-li, rituální plochovka. Takže očekávejte dlouhej nepřerušenej hluk, generovanej patrně na různý kovový nástroje (?) s rytmickou vložkou, v tomhle případě perkuse (zvon, tradiční nástroje) a bicí. A když říkám bicí, představte si něco hrozně primitivního, absolutně to nemá s technickou metalovou hrou žádný styčný rysy. K tomu připojte zaříkání a různý mumlavý rytmický pozpěvování a asi si uděláte nějakou představu o tom, co Degredo hrajou. Takže jedině v tomhle „náladovým“ smyslu se docela dá pochopit, že to někomu může připadnout blackmetalový. Ostatně i to málo, co se mi povedlo najít o textech, je cosi o místních vlkodlačích legendách.
Především je to ale hudba meditativní, děje se toho v ní málo, a všechno se poctivě připraví, však mají jednotlivý treky taky ke dvaceti minutám, takže není kam spěchat. Jestli někomu připadá muzika jako vichřice, uragán, bouře a tak podobně (a že jsem to v recenzích často viděl), tak mě evokujou spíš klidnej pozdní večer v podhůří, možná leje, možná občas zahřmí, sem tam slyšíš ovce zvonit, slyšet je hukot potoka, ve kterým valí tající voda z hor. Začíná hluboká noc a v neklidných snech vás navštíví vlci z okolních kopců a možná i nějakej ten bubák. Takže je samozřejmě slyšet i silný pohanský zaříkání.
Hodnocení 80/100
Kam se posunuli Degredo za poslední rok? Hučící zvukový plochy jsou míň hlasitý, daleko větší prostor dostal krásnej ambient se silnou rituální atmosférou. Nejsem vyloženě vyznavač žánru, takže mý znalosti končí někde u Aghast a Arktau Eos, ale Degredo mi v téhle své čisté poloze učarovali.
Už sám název (A bylo to tak v minulém století) napovídá, že se budem ještě daleko víc než na první desce toulat rurálními oblastmi centrálního Portugalska, a dlouho se zdržíme hlavně na horách. Pokoušet se někomu převyprávět ambientní hudbu není úplně lehký. Jde o tři dlouhé a výpravné plochy s minimalistickými bicími a spoustou ruchů, perkusí a zvláštních zvuků. Vokál je vesměs rituální mumlání, hrdelní zpěv. A to je vlastně všechno. Každá z těchto „skladeb“ je uvozená náladotvornou pasáží, která je víceméně autentickým záznamem zvuků z hor. Jsou to lidové písně portugalského venkova (to si představte trochu jak intra z Hate Forest – Battlefields), zvonce hnaných krav, zurčící potoky, kostelní zvon, sampl (?) píšťaly, která zní, jak kdyby hrál Toshinori Kondo, ale asi to má být místní honák.
Materiál vyšel na kazetě v počtu 100 kusů, takže asi nejde o zrovna nejambicióznější věc roku, ale já ji už poctivě sjel tak 15x a nepřestává dávat.
Hodnocení 90/100
Vložit komentář