Při klasifikaci hudby se často užívá faktoru hrajícího hlavní úlohu v životech všech lidských duší - času. Ten se projevuje jako jeho funkční odvozeniny; vytvořené proto, aby určovaly a blíže definovaly nějaký fenomén nebo například hudební trend. Kolikrát se dočteme o výrazech typu „vyspělost, vývoj, nabývat, stagnace“ apod. Už samotné slovo progres znamená cosi jako pokrok, růst, pohyb, tedy prvky pevně svázané s časem. Nejde tady jen o to, že vjem hudby jako takové je slovy nepřenositelný a že jde jen o jakési slovní berličky při pokusu tyto pocity přinést (a přenést) ke druhým. Nikoliv, zde je patrná spjatost s samotným životem.

Z tohoto hlediska se při členění vývoje jednotlivých kapel obvykle užívá výše zmíněných přívlastků. Z nevyčerpatelného zdroje muzikálního materiálu se užívá zejména těchto generalizací: hudební formace od první desky stále hledá svůj výraz (hovoří se o vývoji), až ho nalezne (stagnace); kapela vytvoří unikátní styl, avšak po shledání vlastního omezení, že ho nedokáže rozvinout (nebo jednoduše neví, jak dál), se rozpadá; skupina úspěšně vydává alba a její geneze se hodnotí pouze ve vlastním hudebním žánru (myšlen nikoliv ten obecný, ale jen ten „její“); sdružení (lépe řečeno několika individualitám) se daří i za cenu prodlev mezi jednotlivým alby neustále pozměňovat hudební výraz; kapely již utvořily vlastní postupy, jimiž se drží, ale po čase přichází (z různých příčin) změna, která podobu jejich skladeb naruší.

Posledním příkladem by mohla být poslední deska Deicide. Kapela, jež si vytvořila vlastní tvář, stanovující další dílčí poznávací znamení. Ideologicky: názvem – ten samotný značí bohovraždu, zabíjení všeho svatého, jakési apriorní rouhání v podobě přezdívky; texty – veskrze to samé, obsahují známé citace z Bible, jejich komolení, parodii apod.; vystupováním – jeho rétorika postavená na efektní pozici „kacíře“, který se vysmívá zavedeným hodnotám a společenskému řádu; hráčskou sestavou – ta zůstávala až do poslední desky tatáž; a konečně hudebně – jejich svébytné uchopení death metalu postavené na typickém Bentonovu ryku-vokálu, konstantně svižné dvoušlapákové hře Steve Asheima, rychlých kytarových sólech a jinak extrémní podobě kovových subžánrů osmdesátých let.

The Stench of Redemption přináší změnu. Ne však tak zásadní, především jen v několika ohledech – a to hudebních. Tematicky Deicide bez sebemenších skrupulí lze označit jako „povinné divadélko“ hraničící někdy až se sebeparodií: viz skutečnost, že nově příchozí kytarista Ralph Santolla (hrál v Death, Iced Earth) oficiálně prohlásil, že je křesťanem. Glen Benton – ač by měl být již nějaký ten pátek na věčnosti – mu to ale vzhledem k jeho hudební kompetenci toleruje.

Klasickou éru Deicide považuji uzavřenou povedeným rekapitulujícím živým albem When Satan Lives (1998). Všem zásadním kusům se zde dostalo zdařilé produkce a ještě lepší instrumentace. Následující trio desek však přineslo jen povinnou rutinu, notně oholenou až na morek a unavené matadory, kteří to mají už „za pár“. Co tedy k novince? Po prvních posleších se zdálo být „nové“ ještě novější. The Stench of Redemption je pekelně rychlá, na dvoukopákových sypačkách přímo postavená (taková Homage for Satan budiž adekvátním příkladem). Už v první, titulní skladbě se projevuje odchod bratrů Hoffmanů; Jack Owen (nejen on) překvapuje inklinací ke klasickému metalu, celé album je vůbec nejspíše nejmelodičtějším zářezem ve dvacetileté historii skupiny (viz velmi povedený úvod The Lord’s Sedition). Celý hudební posun by se dal nejlépe ilustrovat na analogickém příkladu Death a jejich The Sound of Perseverance. Avšak po prohlédnutí všech netypických elementů v tvorbě Deicide zůstává přece jen ucho lačné. I přes všechny kytarové kousky pánů kytaristů zůstává kostra písní totožná, neměnná (jako i monotónní hrdelní Bentonův projev) a kolovrátkovitá.

Tedy nikoliv výměna opotřebovaného stroje za novou mašinu, spíše jeho důkladná revize a nahrazení jeho nejrezivějších součástek novými. Tak vidím Deicide v roce 2007.