Tak tuhle nahrávku považuji za svou povinnost ohodnotit, protože to pro mě je jednoznačně jeden z nejočekávanějších letošních titulů. Despise, původně projekt muzikantů z Imperial Foeticide, je dnes poměrně značně známým pojmem a z úspěchů poslední doby je třeba vyzdvihnout evropské turné s Devourment, světovou špičkou brutal deathu svého druhu. I když, je to skutečně stejný typ hudby?

Tenkrát poprvé.. na Brutal Assaultu – tuším – 2003 (opravte mne někdo jestli lžu), jsem s touhle sebrankou přišel poprvé do kontaktu. Byl druhý festivalový den ráno, a sotva jsme se s kolegy někdy před polednem vyplazili ze stanů, zamořených postalkoholickými výpary, zaslechli jsme z lomu ve Hvozdu u Konice, kde stálo podium, zvukovou zkoušku s kvíkáním čuňátek a kopáky zahrávající si v rychlosti s akustickou oddělitelností úderů. Ranní procedury jako čištění zubů byly ihned přesunuty na později a běžel jsem se podívat, co to bude za masakr. Zklamán jsem rozhodně nebyl, tenkrát hráli Despise a IF hned po sobě a s kamarády jsme z té šou šli bezbranně do kolen a následně padli na zadnici. Jejich tehdejší tvorba byla supertechnicky složitá, ještě s automatickým bubeníkem, ale ostatní nástroje vše snadno nahradily. Ještě to ráno jsem si pořídil splitko, které na MJC již recenzoval Schizmo.
Deska Fragments of Reprisal působí o dost vyspěleji, ale na to, jak jsem se na ni těšil, mi zpočátku přinesla dost zklamání. Kupříkladu zvuk kytar, na splitku znějících dost bzučivě, se nezlepšil o tolik, jak jsem čekal. Rovněž celá hudba jako taková již není tolik technická, nýbrž naopak přímočařejší. Všechno ale není jak se zdá, stačí pár poslechů a změna názoru na sebe nenechá dlouho čekat. Zpěvák Sepp se po loňských zdravotních problémech vrátil a nahrál své linky opravdu naplno. To samé se dá říct o všech, výkon je vskutku úctyhodný. A časem přestává vadit, že to nejsou staří dobří Despise. Jsou to noví lepší Despise a nic na téhle hudbě není tak primitivní, jak se nejdříve zdá. Album je prezentováno jako full length debut, a proto je zarážející, že má jen pět písní a jeden cover. Ve finále to ale nevadí, neboť všechny mají k šesti minutám. A nudit se nebudeme. Za škopky sedí věhlasný bubeník z bývalých Lykathea Aflame, takže bicí se překonávají každou minutou různými vychytávkami, kytary hoblují stylem pro fajnšmekry a celé se to náramně dobře poslouchá. Jak mi říkal Sepp na letošním Brutalu, většina kapely se prý již nechce vracet ke staré tvorbě a je to vidět. Celá image kapely je promítnutá do každého taktu a kdo ji zná, ví, že D. se nesnaží tvářit jako jiné deathmetalové kapely: nasupeně, zle, netečou zde vnitřnosti ani krev, tématicky se vznášíme daleko výše, texty dávají smysl a jsou inteligentní, přestože jim málokdy je rozumět. To ale přece nemůžeme očekávat.

Moderní death jak se patří. Chvíli sypačka, chvíli zase pomalejší kyvná zvěřina s chytlavým riffem. Stále nechápu zvuk kytar, pánové by jistě měli na lepší, což znamená, že takovýto se jim zamlouvá. Je pravda, že to celku dodává pěkně osobitý nádech, ale ve všech kytarách chybí basy, jakoby byly stáhnuté na minimum. Dobře tedy, zjevně se jedná o úmysl a posuneme se dále, velkou dominantou je kromě propracovaných bicích i variabilní zpěv, od prasečího kvičáku po téměř HC řvaní. Sem tam se dočkáme i samplů, a i v tomto ohledu musím chválit. Často jsme totiž u jiných kapel svědky neúnosně dlouhých a nic neříkajících inter a chvil, kdy samply rozbíjí jinak dobrou hudbu a působí jako pověstná pěst na oko. Což naštěstí není případ Despise. Samply jsou použity velmi chytře a decentně, pouze ve vhodné míře a například na začátku skladby Self-Analysis Overdose tvoří nehorázný nátěr. Ve vysokých vyhrávkách v půli této skladby je kytarový zvuk opravdu chvílemi nesnesitelný, ani po mnoha měsících poslouchání jsem si zcela nezvykl. Cover od Internal Bleeding Anointed in Servitude začíná velmi zajímavě znějícím riffem. Zejména proto, že je zahraný extrémně pomalu a přitom velmi přesně. Opravdu brutální lahůdka, stejně jako celý song, zahalený do kabátku Despise 2007.

Ke skladbě Spiral of Paranoia je pěkně zpracovaný videoklip, na kterém můžeme obdivovat úžasně soustředěné a útrpné grimasy kytaristů, holčičku v bílých šatech na old-school houpačce a živé i mrtvé tělo plovoucí mezi (již pouze mrtvým) listím ve venkovním bazénu za té nejtemnější podzimní noci. A že ty grimasy stojí za to, se můžete přesvědčit naživo. I na letošním Brutalu Assaultu byla Despise show tradičně parádní i s nezbytnou pláštěnkou, ještě když měli za hosta do poslední písně pana Schizma :).

Tak tedy doporučit či nedoporučit? Tahle kapela si velice nekompromisně razí svůj vlastní styl a proto je jejich oblíbenost jistě velice individuální.

Každopádně stojí za poslechnutí, chcete-li mít inspiraci na parádní tuzemský koncertní zážitek, nebo jen solidní profesionální kvalitku do vašeho přehrávače. Škoda toho zvuku u kytar, jinak je vše parádní a neomrzí, naopak se líbí stále více, jak poznáváte hlubší dimenze aranží a postupů. No a na nové desce se prý již pracuje.