Na minulé desce The Ills of Modern Man byl jasně patrný příklon k sekačkám a rovnějším pasážím, v čem Despised Icon pokračují i na Day of Mourning. Hvězdoslavní Kanaďané vyrukovali s deskou, která je desce předchozí povětšinou podobná, čili už prakticky absentují pološílené běhačky a úchylárny á la Ion Dissonance, které vás donutily skákat tak, jak kanadští deathhopeři písknou na svou schizoidní píšťalku, kterou si vyrobili při pobytu v psychiatrické léčebně. Tady se hraje na zabíjení hřebíků, veslování, dupání do země. Brutální dřevorubecký sport, deska, která připomíná sekání dřeva nebo boxerské utkání.
První čtyři songy jsou všechny vážně maso a Despised Icon kopou a válí opravdu hrubě. Až by se chtělo říci, že jako zamlada. Závěr MVP je megabrutální sekanice („welcome to my team“), All for Nothing vyrukuje s nadupaným hardcorem a je to jedna z nejsilnějších věcí na albu, tahle má tah na bránu jak cyp. Za vypíchnutí stojí i například Sleepless (půjčili si název od rychlejších sousedů) s gradovaným atmosférickým závěrem, kde se vříská, jako kdyby Steva za koule nabrali; že by cesta, kterou se Despised Icon chtějí ubrat? Black Lungs nám opět naseká a Entrée Le Bien Et Mal (jeden ze dvou songů ve francouzštině) nabídne zpomalení. Eulogy a Made of Glass beru bohužel jako vatu, která v sobě nemá dostatečnou dávku taurinu a ani moc charisma.
Alexandre Pelletier doopravdy trénoval bpm a válcuje opravdu ukrutně, ale rychlý jako blesk byl i na deskách předchozích. Jeho spíše sportovní než vědecký výkon je jedním z největších kladů alba. Sóla a vyhrávky mi nesedí, asi jsem moc mladej na to, abych měl sóla rád. Dočkáme se spousty jednostrunných sekaček i poméně klasických deathových riffů, ovšem možná je to i kvůli zvuku, který je sterilnější a ne tak řízný jako třeba u The Healing Process, nějak to nekope tak jako dříve. Hluboké growly spoustě lidí vadily už na předchozí desce (nebo i dříve?) a doopravdy to není silná stránka kapely, i přesto zůstávají dva vokalisté jednou z hlavních deviz a koncertně to bude určitě úplně jiná káva (s pořádnou dávkou efedrinu) a to právě díky těmto dvěma boxerům.
Celkově Despised Icon zpomalili, posunuli se… ke Carnifex pyčo? a bohužel se už nejedná o nálož jako nedostižná deathcorová modla The Healing Process. Trošku jí chybí hitové momenty, opravdové bomby, co nakopávají a drtí vše kolem (i když taková All for Nothing by se za ni zřejmě považovat dala), chytré nápady a také masakrózní zvuk. Deska je zhruba rovnocenná s The Ills of Modern Man, ale zřejmě nikoho nepřesvědčí o tom, že deathcore není na ústupu. Možná kvůli vysokým nárokům a očekáváním zaostávají za letos zřejmě nejlepším deathcorem The Boy Will Drown, ale Despised Icon splnili svůj úkol a natočili dobrou desku. Nic víc, nic míň.
Vložit komentář