Další nudná kapela z Kanady!!! Těžko říct, jak je možné, že z jedné malé lokality pochází neuvěřitelná koncentrace kvalitních a od sebe dobře rozpoznatelných skupin, žádných klonů. Je však nutné poznamenat, že třeba takové Švédsko po hudební stránce asi nemá konkurenci. I když je Healing Process album teprve druhé plnohodnotné v pořadí, hudba linoucí se z reproduktorů není začátečnická (jen se mrkněte na jejich stránky, kde všude členové hráli a dojde vám, že čas adolescentního hledání je dávno pryč).
Úvod desky mě dokonale uzemnil. Naprosto geniální porcující smršť á la

Suffocation s uřvanými vokály silou adrenalinové pumy nakopává, až tělo řve slastné: ANO!!! Takový start nepamatuji dobré tři roky. Ale dobré by bylo začít od principů Despised Icon. Nejsou to žádní novátoři jako Gorguts. Jenže v jejich případě to není žádné mínus. Vůbec, jejich orientace v současné extrémní scéně je podivuhodná. Čerpají hodně z psychedelicky pominutých Cephalic Carnage, technické deathárny upomínají na Suffo, valivé slamy zase Dying Fetus. Nebojí se ani přímočarých HC nápadů (nápadný vliv Hatebreed; viz třeba začátek Immaculate nebo 1:25 Retina), které doplňují schizovýlety kamsi do nepopsatelných končin extrémních maniaků Ion Dissonance. Celá tvorba DI je „poznamenána“ rovností všech těchto složek – hluchá místa se jaksi nekonají, stále se něco děje. Přirovnání k „distingované horské dráze“ by nebylo od věci. Přesto bych vytkl Kanaďanům jeden aspekt: chytlavost a s ní spojený přímý tah na bránu. Na Healing Process se nedočkáme nezapamatovatelností takových The End, skladby mají cosi jako refrény (spíše by se hodilo říct častěji opakované motivy) a řekl bych dokonce hitový potenciál (na který měli (ten minulý čas!) patent Dying Fetus).
Celou tu destrukci podtrhává absolutně dokonalá zvuková produkce (pamatujete na zvukaře u Solace? Zapomeňte..... tentokrát je to ještě lepší). Ještě větším šokem je pro mne fakt, že za tím stojí samotný kytarista DI, Yannick St-Amand. Za vší tou perfektností stojí možná základní pilíř úspěchu – bubeník. DI se můžou spolehnout, že dokud bude za soupravou sedět spolehlivý motor Alexandre Pelletier, soukolí se nezadrhne. Ty trioly v Silver Plated Advocate!!! Když tomu navíc připočteme, že hlasově spolu vedou boj nervně vyřvaný Alexandre Erian s growlingovým Stevem Marois, zkáza je dokonána. Sextet sází na písňovou strukturu „nahoru-dolů“ a spolu s výše popsanými hudebními vlivy je zřejmé, že

zpěváci najdou své uplatnění. Těžko hledat chyby, možná jen ten growling v té nádheře zapadá do šedi tuctovosti. Naproti tomu světlých míst je tolik, že Ariel nemá nárok. Co třeba taková pasáž v čase 0:35 v šestce, nebo 0:08 nelidský ryk v následující? To radši nemluvím o tom parádním slamu v Harvesting the Deceased, čas 1:17.
Nenene a tisíckrát ne! Raději končím. I přes poznámku, že Despised Icon nepřišli de facto s ničím novým, jen si upravili svůj výrazový slovník podle svých hrdinů a dokázali ho řádně překopat do pestrobarevné hudební škály, nelze pominout fakt, že muzikanti to jsou na špičkové úrovni a jednotlivé songy podávají s takovým nadhledem, že rozum recenzenta sice říká ASI, avšak srdce řve ANOOOOO!!!! .::. 10/10