Po dvouleté odmlce od Revenge Productions vydané čtyřskladbové EP pásky Supreme Misanthropic Brutality se německý kvintet, tažený od roku 1999 členy dnešních INGURGITATING OBLIVION, WRETCHED SPAWN a SINCERUS, DESPONDENCY zasadil o studiové zakončení své dosavadní existenční dekády. Stalo se tak po úspěšném navázání profesionální asistence dlouhodobějšího charakteru s zámořskou renomovanou firmou Brutal Bands Records (GUTTURAL SECRETE, DEVOURMENT). To ovšem neznamená, že kvintet, který se odjakživa nebránil výrazné inspirací v klasickém zámořském BDM z

přelomu druhého milénia - SUFFOCATION, DEEDS OF FLESH, DISGORGE, PYREXIA nebo INTERNAL BLEEDING, nějakým způsobem výrazně pozměnil či obměnil svojí klasickou prezentaci daného žánru, pro který nacházím dvě přísná slova: přežitek a stereotyp.
Od prvního alba se však novinka výrazně liší, a to nejenom v případě tehdejší indispozice profesionálního zvuku, který balancoval na hraně undergroundové únosnosti, ale rovněž i v samotné strukturovanosti skladeb, která protentokrát zabředla kdesi mezi maltskými plnokrevníky ABYSMAL TORMENT z dob druhého alba Epoch of Methodic Carnage a kalifornských pilířů tamější deathmetalové scény PYREXIA z dob Age of the Wicked, o čemž vypovídá i standardní předělávka 16 let staré skladby pocházející z eponymního debutového alba kalifornského představitele technizovaného death metalu Sermon of Mockery.
Pevně soudržná kytarová sekvenčnost ortodoxního ražení zabalená v evropském groove feelingu distancující se jakýchkoliv melodizovaných aspektů a progresivně laděných prvků působí přinejmenším surově, a po několika desítkách poslechů

relativně monotónně a stereotypně. Nic na tom nezmění ani absence kytarových sól a pěveckých linek využívajících v podstatě povícero pěveckých forem zasazených dle kytarové struktury, což je ve výsledku přinejmenším minimalistické a v podstatě nevýrazné, protože se tak vytrácí prvek nepředvídatelnosti a po prvním válu je jasné, co čeká za rohem. To vše však jen do té doby, než si opravdu uvědomíte, že neposloucháte nic jiného než klasickou starou školu kalifornského BDM, který pochytil něco málo z knih s autobiografickými prvky Franka Mullena.
Je hezké vědět, že podobně situované kapely nelze poslouchat jen na základě kvantitativního množství, nýbrž z důvodů kvalitativního nadhledu, protože není posluchač jako posluchač, bystrý a po kreativní duchaplnosti chtivý. Ovšem v případě DESPONDENCY přemítám, kde se pozapomněla ona moderní invence a progresivní chuť o dosažení vyšších než jen klasicky hodnocených příček, které v neprospěch novinky kladou nároky vzhledem k momentální době a kvalitativní konkurenci.
Ať už je posluchačův vztah k závěru 90. let jakkoliv blízký, je nutné brát s nadhledem, kdy kapela v roce 2009 pracuje na základě svých vlastních neotřelých progresivně laděných postupů, protože progresivita je v současnosti, kdy je vše takřka odhaleno a zpřístupněno, velmi důležitá, či již několikrát použitých, dokola přehraných a několikrát převařených postupů a vzorců, o kterých lze říct, že v případě Revelation IV (Rise of the Nemesis) nemluví ani z poloviny tak důrazným hlubokým guturálním hlasem, jako z oněch dob, ze kterých jednoduše pocházejí.
Kdo čeká něco jiného než jen ortodoxní standard s těžkopádnou strukturovaností a pocitem vybagrované beznaděje, měl by si dopředu rozmyslet, zda-li je pro něj důležitější přísnou kontrolou prošlé

novátorství s nižším hodnocením, či přísně hodnocené „plagiátorství“ s lehce nadprůměrným hodnocením.