Všeho post- škodí

Empire of Light jsem po prvním poslechu (tak jako spoustu dalších nových alb) chtěl spláchnout do haj…záchodu. Prostě tam na mě při tomhle přehrání bylo těch škatulek s předponou post- moc. Ne že bych s tím měl problém, ani náhodou, ale muzika mi tím přišla tendenční, vypočítává a její hardcore-metal-rock fluidum se zmíněnou předponou na mě prostě napoprvé nezafungovalo. Naopak ve mně vážně vyvolala dojem, že je vytvořena na zakázku jak nějaký tovar na míru. Co byste si taky o mixu Anathema, Architects, Amia Venera Landscape a třeba 30 Seconds To Mars mysleli, že?
 
Když post- je víc než hudba

Svým průběhem post-metalově znějící skladby rozvášněné post-hardcorovou energií olemované post-rockovými kytarami. Jo, už jen takto to zní bezpohlavně vypočítavě, ale postupně se ukáže, že tria těchto ingrediencí je vyváženo tak, že není pořádně jasné, co hlavně kapelu charakterizuje. Všechny složky jsou totiž vzájemně prorostlé, nikde se s jistotou nedá říci, že DSHS v konkrétní moment hrají zrovna to nebo to, vše je do sebe komplexně pevně vrostlé. Alespoň že tak. Dává to tak při poslechu docela smysl.
 
Post-it se nebudeme

Z čeho se na Empire of Light cituje, jsem zmínil. Co si ale budeme vykládat, podstatná je přesně v takovéto hudbě atmosféra. Ne postatná, klíčová. Devil Sold His Soul do posluchače ale emoce pumpují fázovaně a rozhodně s nimi šetří. Nechtějí ho mást razantními změnami, nenalejí jich do něj hnedle plný hekťák, spíše ho pozvolna stavěnými (někdy za pomoci až symfonicky znějícími) vrstvami elektrifikují stejně, jako když se vám v klíně rozvrní kočka. Neviditelný, přesto cítěný proud. V tomto jsou Angláni uvážení. Nejsou úplně náruživí, drží si ležérní klid, ale přesto místy na citlivou notu brnknout dokáží.
 
Po(d)st-ata problému

Zatím docela chválím. Pravdou ale je, že Empire of Light obsahuje i hlušší místa. Ne nudící, spíš lehce nicneříkající, ne vyloženě obyčejné a pro dané žánry klasické, ale bez špetky mrazení. Netýká se to však přímo celých skladeb. Občas totiž sextet z Londýna až emotivně fňukne, někdy se tváří oduševněle, hraje to tak trošku na všechny strany, až „ve Versace svetřících“ zapomněl na ostré lokty a troufalost, kterou muzika prostě občas potřebuje. Tady jsou všechny fousky pečlivě zastřižené, žádný nepřečnívá. A pak je tu fakt, že kvůli zpěvu (Gibssovo screamo je jinak fajné) a trylkujícím kytarám hudba občas zní kýčovitě, až pateticky (The Verge), nicméně za únosnou hranici, mám pocit, nikdy nepřekročí. Jen mi přijde, že to někdy zní až zbytečně účelově.
 
Fungovalo jednou, bude napost-druhé

Totiž. Už předchozí „highly acclaimed“ album Blessed & Cursed mluvilo prakticky stejným jazykem. Nemohu ale říci, že by za ním Empire of Light zaostávalo. Určitě ne. Ani si netroufám tvrdit, že by to napodruhé, protože novinka je až na post-rockový proud od Bleesed & Cursed prakticky k nerozeznání, nezafungovalo. Devil sice jemně Sold His Soul, ale kupci, který vše ukočíroval - po muzikantské i stavební stránce, rozprostřením nápadů i zpěvu. Někdo by sice z hlediska zábavy občas namítl, že je to trošku tv estráda (The Verge), jenže tu jsou i skladby jako Crusader, které přesvědčují o opaku.