Vizionáři to měli, mají a bohužel i budou mít těžké. Ve všech uměleckých odvětvích se zprvu jako reakce na jejich nekonvenční tvorbu objeví nepochopení či prostý nezájem. Jen ti, kteří dokážou vnímat a pochopit nové elementy (i v jiných funkcích) v systému uměleckých děl, záhy pochopí, že mají před sebou subjekt, jenž očividně jde proti proudu a zavedeným konvencím. Buď je to podmíněno mimouměleckými podmínkami (sociální zázemí, filozofie, politika, ideologie), a proto nastupují celá nová hnutí; když však je zaměření umělce příliš specializované a úzké, často se stává, že poetika je výrazně individualizovaná a je mnohem větší šance, že nedojde ke správné interpretaci kódu.

Devin Townsend je člověk, který balancuje na hraně mezi oběma tvůrčími možnostmi. Jak už sám několikrát prohlásil, jeho zdrojovým hudebním polem je metal (nikoliv heavy metal, jenž s oblibou paroduje) – širší inspiraci hledat těžko. Na druhou stranu jeho originalita tkví v nezaměnitelném zpěvu a melodiích, které jím vytváří. Navíc se nebojí zkompletovat do písní tak protikladné postupy, jako například různé zesměšňující kvičení (nebo dokonce dětské sbory) v deathmetalovém žánru.

Townsend se tak právem stal ikonou v invenčním pojetí tvrdé hudby a v tomto ranku je masově oblíben. Geneze jeho hudebních vizí je neotřelá jako název jeho „hlavní“ kapely Strapping Young Lad. Na albu City přišel s výbušnou směsí brutální agrese podpořenou atypickými samply a zahuštěnou industriální lázní. Na první sólovce Biomech přišlo překvapení – zpěvák využívá melodických vokálních linek k tomu, aby svou epickou metalovou produkci přiblížil k otcům atmosféry Pink Floyd. Od této chvíle se gejzír jeho nápadů točí jako na houpačce; Physicist zpátky k melodickému, ale brutálnímu industriálu; Terria vyniká nadpozemskou nadýchaností a doomovým smutkem; řadovka S.Y.L. zas zcela očištěným surovým kovem. Přichází další sólová deska Accelerated Evolution a nezbývá než se ptát: „Kam se poděla Devinova kreativita a neotřelost?“ Na této desce se totiž autor už nikam neposunuje, jen prohlubuje „biomech styl“ a tím zároveň dokazuje ono známé: i studna inspirace jednou musí vyschnout. Tato situace potkala všechny hudební velikány – Milese Davise, Pink Floyd atd. Jedině snad Hendrix stačil umřít (ještě předtím než se inspiračně vyprázdnil) nebo King Crimson, které hyperkritický Fripp vždy rozpustil, než aby vydal dvě podobné desky za sebou.

Novinka Synchestra balancuje na laně mezi výšinami inovací a propastí konvenční nudy. První dvě třetiny desky hovoří pro Townsenda; jednotlivé skladby na sebe navazují a „předpokládají se“, tzn. že bez konce předchozí písně by nemohla harmonicky existovat věc následující. Linie předchozí sólovky je beze zbytku dodržována, ale těch osvěžujících detailů!!! Po úvodní táborovce Let It Roll následuje tepavá instrumentálka Hypergreek, na jejímž začátku kouzelně kváká žába. V další se zas objeví country v jinak townsendovsky typickém atmometalovém kabátě. Titul Babysong snad hovoří za vše – že by oslava autorova potomka? Vampolka zas mistrně využívá postupů balkánské dechovky. Synchestra je deska hravá. Tedy až do místa, kdy přijdou tři po sobě jdoucí skladby, které dynamiku desky natolik zbrzdí, že se z toho už nevzpamatuje. Judgement i A Simple Lullaby na 15 minut úplně zazdí dojem z předchozí osvěžující produkce. Velká škoda, protože konec je jinak opět vynikající.

Přesto trvám na tom, že Synchestra předešlou Accelerated Evolution o třídu převyšuje. I když styl Devina Townsenda je již zkonstituován, dílčími momenty překvapení jej sám udržuje naživu. Uvidíme, jestli si dokáže poradit i s novinkou Strapping Young Lad, která už bouchá na dveře. .::. 8/10