S Devinem mám tak trochu problém. Nikdy totiž nedokázal upoutat mojí pozornost na delší chvíli, i když jeho tvorba byla vždycky na vysoký úrovni. Takoví Strapping Young Lad pro mě byli vždycky zvláštní úkaz, ale ne hudební náplní, spíš tou vlastností, že každou desku jsem po prvotním velkým nadšení odhodil pryč. Čím to? Sám dodnes netuším. SYL nenudili, ale nikdy jsem neměl nutkání pustit si jejich fošny zas a zas, ani natlakovanou City. Tím pádem jsem se sólový tvorbě pana Townsenda vyhýbal. (Tu a tam jsem občas něco zaslechl, ale nechalo mě to v klidu.) Stejně tak jako z vystoupení z BA, který jsem prokaučoval u piva. Zvědavost je ale velice silný lidský nešvar, takže k obstarání novinky Deconstruction jsem se dlouho přemlouvat nemusel. A udělal jsem dobře!

Hned od začátku na mě tahle fošna působí úplně jinak než jakákoli jiná deska a je jedno od koho. Mám pocit, jako bych stál před nějakým majestátním operním dómem ve slušivém černém obleku, dokuřoval cigárko, abych poté vstoupil a usedl do pohodlného sedadla před stejně majestátní oponou, která se co nevidět roztáhne a začne…opera. Značně rozmanitá, šílená a mírně utržená z řetězu. Úplně jiná, než které známe.

Opona se roztahuje a na jeviště přichází sám principál Devin, aby nás skladbou Praise the Lowered do svého představení uvedl, do své vize moderní opery. Lehký, skoro až ambientní začátek, jemný, konejšivý hlas, který posléze ukazuje svoji sílu. Z lehkosti úvod graduje do ostré polohy, kde se nám představuje zbytek hudebního tělesa ve své plné síle. To už ale na prkna jeviště přichází jeden z mnoha hostů této záležitosti, Mikael Åkerfeldt, aby ve Stand ukázal svoji hrubost. Jednotlivé hudební motivy se vzájemně prolínají a dokonale doplňují, zde je Devinův skladatelský cit a um zcela dokonalý, což dokazuje v celé délce alba. A toto jasně dokazuje Juular. Alegoricky, zcela vtipně pojatý začátek, který opět graduje až do blackmetalových sfér, dělaných jako pro Ihsahna. Nečekejte kytarový žiletky, svojí atmosférou a nasypaností krapet připomene Norsko. Tleskám! Jsem u vytržení a to nejsem ani v půlce představení. Největší radost ale mám z toho, jak je to celý hezky uhozený. To dokazuje rytmicky nacpaná a riffově naložená Planet of the Apes…a pak přijde popovej refrén, totálně slaďounkej, přitom vůbec nijak debilní. Vzápětí se stejně motiv zopákne a zas ty riffy lítaj a pěkně koušou. Tommy Rogers (BTBAM) si trochu mňoukne, ale taky zařve. Jeho hlas dodává skladbě zvláštní nádech a dotváří jedinečnou atmosféru. Jednoznačně jedno z nejlepších míst na celý desce. Nevím, jak si principál Devin vybíral své hosty, jestli díky přátelství nebo dle citu, kdo se mu nejlíp bude hodit k dílu, ale výběr je vážně dokonalej a především v tom vidím hlavní sílu alba. Hosté spolu s Townsendem tu rozmanitost a barvitost silně spoluvytvářejí. Nemusíte poslouchat jednoho zpěváka ve svých několika (vskutku parádních) polohách, ale máte v uších širokou paletu zpěvu, čehož Devin krásně využil a jako malíř štětcem z palety nabíral barvičky a své dílko dotvářel. Stejně tak se vyřádil na hudební složce, která po prvním poslechu evokuje spíš vaření pejska kočičky, ale chyba lávky. Songwriting je silný, struktura skladeb spletitá, kde se prolíná také spousta nástrojů a symfonických prvků, navíc často v doprovodu sborových vokálů. Jak už jsem řekl, vokální souhra hlavního principála spolu s hosty je pro tohle dokonale promyšlený, místy atmosférou nahuštěný dílko stěžejní. Skvěle to dokazuje flák Sumeria, kde si vokály vystřihli hned dva hosté, Joe Duplantier a Paul Masvidal. Prvně jmenovaný dodává songu značnou hrubost, která mi připomněla Nergala z Behemoth. Masvidal předvádí zase své cynicovské polohy, které trochu ukolébají ke spánku a klidu, na něž pak Devin navazuje v šestnáctiminutovce The Mighty Masturbator. Ze začátku opravdu předvádí vokální orgie, epické a monumentální, aby se vše pak kapku zvrtlo ve slušný vtip a elektronickou úchylnost plnou ruchů. Máme tu chvilkový disko a já si říkám, jestli ten člověk něco nebere, protože míra ujetosti ale i zábavnosti roste a roste…na tohle člověk musí bejt trochu magor. Už slyším lidi remcat, že tohle je málo metal, ale no a co, vždyť to ukrutně baví. Nečekejte žádnou nadčasovost, to by byla blbost, ale je cítit, že se Devin při skládání a tvorbě tohohle kotouče ukrutně bavil. Asi má rád operu a muzikály, protože tyhle dvě věci jsou v tom všem nasáklý jak voda v houbě. Vtipně úchylnej nadhled! Ale to už jsem skoro na konci, v songu Deconstruction, kde si zahrál samotnej pan Thordendal a zapěl Oderus Urungus (GWAR). Musím se přiznat, že Fredrika jsem absolutně nepoznal. Nicméně skladba je nasypána mocně. Jo, ve všech flácích, který nabouchal Dirk Verbeuren, jsou bicí super. Tenhle člověk ukazuje, že rytmiku má těžce v krvi, jeho party je radost poslouchat. Poslední Poltergeist uzavírá celý tohle představení opět nasypanou náloží a Devinovým štěkotem. Konec. Všichni aktéři se uklánějí a za bouřlivého potlesku mizí za zatahující se oponou.

Od Deconstruction jsem absolutně nic nečekal, vůbec nic. Nicméně dostal jsem převelice chutnou, zábavnou desku, u které jsem se skvěle pobavil. A bavit se budu dál. Jednotlivé pasáže vám uvíznou v hlavě, budete si je broukat a zpívat. Tuhle desku, právě kvůli její zábavnosti, budete chtít točit dokola, takže do budoucna nemám ani o její trvanlivost strach, jelikož mě pokaždé zaujme něco jinýho a stále je co hledat, přitom se nejedná o nijak extra těžce progresivní pidli-dílo. Ingredience jsou jednoduchý, ale jako celek to spolu všechno krásně kooperuje. Výběr hostů je super, dodali desce ještě větší šťávu a říz. A popravdě, přemýšlel jsem i o maximálním hodnocení, ale něco málo si nechám pro příště. Třeba mě v budoucnu Devin překvapí a zaujme ještě víc. Uvidíme. Nemám, co bych vytkl.