Jaro, léto, podzim, zima a Devin Townsend, to jsou každoroční jistoty. Tam, kde jiní krajané jsou přimrzlí k ledu, Devin cpe do světa jednu nahrávku za druhou a z každé mu v šuplíku zbyde pár nápadů, riffů, motivů a melodií. S takovou kadencí je samozřejmě otázka kvality na místě. 

Obzvlášť po velice vydařeném cirkusu Deconstruction, který servíroval jedno lepší jméno hosta za druhým, kde okázalé (a české) orchestrální a sborové party dílo skvěle ucelily - překonat ho bude pro javorového mága velkou výzvou. Jenže Devin se takovou myšlenkou vůbec nezabývá, zbytečně. On sám konstatoval, že pod touto hlavičkou vznikne trilogie (aspoň ta úvodní, která má být ucelená, pravděpodobně už má připravený materiál na další desku), a tak své dílo spíše jen doplňuje.

Pokud se k tomu takto bude přistupovat, posluchač a kritik z toho vyjdou vítězně. Epicloud může být všechno, ale hlavně je následovníkem dvou předcházejících desek. Oproti předchozímu počinu míří do méně megalomanských vod a vrací se k ověřené - a musím říct povedené - spolupráci s Anneke Van Giersbergen, s kterou mu to na Addicted fungovalo na výbornou. Zároveň si ale nemyslím, že až tak okatě míří do stejných vod a že Epicloud vyloženě kopíruje oba předešlé počiny. Čerpá z nich. Řekněme, že Devin si z těchto pojmů dělá synonyma. Opět tu máme několik momentů, které se sice už jednou vařily z vody, nicméně Townsend je umí opět přetavit v hitové skladby. Což vnímám asi jako největší pozitivum celé jeho poslední tvorby. Prostě tak skládá (a odkládá do šuplíku). Jestli se mu na předešlých deskách dařilo pracovat s něčím jako „megalomanstvím“ (v podstatě celé Deconstruction), meditací (Ghost) a „discem“ (Addicted), zde jednotlivé atributy předchozích desek různě vtěsnal do všech skladeb a dokázal si je dostatečně dramaturgicky pohlídat tak, aby vše působilo souměrně a celistvě. Když se na to podíváme pod drobnohledem, máme tu taneční Lucky Animals a k ní instruktážní video, jak na ní pařit (Devin opět nepostrádá svůj svérázný humor), svižně veselou Liberation s vkusně zakomponovaným sborem, rozpustilou Divine nebo metal v podobě More. Vše poskládané tak, aby to tvořilo kompaktní celek. Epicloud prostě obsahuje vše a vtip je v tom, že to - znovu a znovu - funguje.

V celém dějství se samozřejmě proplétá nizozemská diva, která je lehce usměrňována a nikdy nepřesahuje svojí roli. DT přesně věděl, kam ji usadit, kde se jí nechat obklopit, kde jí jen směle nastínit, nebo nechat zcela vyniknout. Její party jsou dokonale vyvážené. Na Addicted sice mohly vypadat lehce křečovitě, ale na Epicloud nikde nepřevyšuje celou skladbu, ani není zbytečně potlačována. To se promítá do celkové atmosféry desky a vytváří tak poutavé, zpěvné a výpravné příběhy. Zároveň to však dává jasný důkaz, že Devin jen tak nazdařbůh nevytáhl zbylá dema, ale každou skladbou se zaníceností sobě vlastní se zabýval. Po skladatelské a svým způsobem i dirigentské stránce je Townsend absolutně bezchybný a z pozice producentské tomu navíc dodává bezchybný zvuk.

Takže jak ve výsledku hodnotit? Chápu, že pro někoho tato deska bude obyčejným sebe-plagiátem, na druhou stranu je to opět poutavý kus do mozaiky hudebního světa Townsenda. Každopádně my se o tom budeme přít a on za oponou škodolibě smát.